„Byl jsem jako dítě obtížně vzdělavatelný, učit se mi moc nechtělo,“ říká producent České televize Michal Reitler. Má na svém kontě populární seriál MOST!, ale i dvojdílný televizní film Dukla 61, který právě získal ve dvou kategoriích Českého lva. „Věřím ale, že odpor k učení se dá překonat zábavnou formou. Vzít kostku cukru a na ni kápnout trochu poznání, které může být i hořké. To je ostatně i metoda, kterou se snažím uplatňovat jako producent.“ S Michalem Reitlerem o tom, jak pracuje s talenty ve svém týmu – a co zažil ve škole.
Pro lepší představu: co je v seriálu MOST! vaše a jaký podíl mají scénarista a režisér? Dá se to nějak rozdělit a popsat?
Se scenáristou Petrem Kolečkem máme už nějakou společnou historii a z té pak často vzniká i další projekt. K Mostu jsme se odpíchli od seriálu Marta a Věra, který jsme s Petrem taky dělali pro ČT. On na ty ženské postavy, na Martu a Věru, nebyl moc hodný. Když je psal, pořád jsme se ho snažili umravňovat. Dej pryč ty vulgarismy, nabádali jsme ho. A tohle určité násilí, které jsme na něm páchali, mě přivedlo k myšlence dát mu příležitost dělat na něčem úplně svobodně. Nenutit ho hrát golf, když je to basketbalista. Máme nekorektního scénáristu, pojďme uděláme nekorektní seriál. Začali jsme přemýšlet o prostředí, kam to zasadit. A pak Petr zmínil, že žil nějakou dobu v Mostu, odtud pochází jeho bývalá žena. Režisér Honza Prušinovský do toho vstoupil v další fázi a jako vypravěč příběhu a spoluscenárista prohloubil to „proč“ to vyprávíme. Je to vulgární a nekorektní, ale není to jen série gagů. Je to taková kostka cukru s pár kapkami hořkého, ale léčivého poznání.
Co je tam to poznání?
MOST! je o strachu v různých podobách. Všechny ty postavy se něčeho bojí. Nakonec i pohodář Franta zjistí, že se bojí velkých palců… Je to vyprávěno šťavnatou, zábavnou formou a se vtipem, ale seriál ukazuje pořád totéž: strach nás omezuje, dělá nás pasivní, vzdaluje nás od sebe a zbavuje nás schopnosti užívat si život. Když to vidíme u někoho jiného a v příběhu, lépe to najednou chápeme. Zároveň ale nechci vyprávět příběhy, kde je všechno špatně na začátku a ještě horší na konci. Tomuhle svodu by se i dalo podlehnout, život se tak může jevit. Naději v Mostu reprezentuje láska, přes tu přichází porozumění a tolerance k něčemu, co se předtím zdálo jako nepřijatelné. Naděje ale nemá být planá, to bych rád podotkl. Most není aktivistický. Což mimo jiné znamená, že autor postavy nesoudí, dává každé prostor tak, aby se do nich diváci dokázali vcítit. Všechny nebo téměř všechny postavy mají svou pravdu, férově se rozehrává konflikt postojů, a to pak pomáhá tříbit divácké uvědomění.
Vybíráte a vedete talentované lidi. Výsledkem je pak televizní seriál nebo film. Objevil jste svůj talent už ve škole?
Od třetí třídy jsem chodil do výběrové jazykové základky a ta mi dala celkem zabrat, měl jsem fakt chytré spolužáky. Sám jsem byl vzdělavatelný spíš obtížněji, učit se mi moc nešlo, a proto nechtělo. Nebo opačně? Nebyl jsem jedničkář. Ale když jsem potkal někoho, kdo mi zpopularizoval historii přes košilaté historky ze zákulisí, prozradil mi, kdo komu setnul hlavu nebo mi ukázal, že když se něco smíchá s něčím, tak to bouchne – to mě zajímalo, to mě vtáhlo. Měl jsem rád učitele-vypravěče, učitele, kteří vás pro něco nadchnou, protože jsou sami nadšení. Myslím si, že je nás ve společnosti velká část takových. Klademe vzdělávání instinktivní odpor, zvlášť když nás do toho někdo nutí. Řekl bych ale, že se to dá překonat zábavnou formou. To je ostatně i moje tvůrčí metoda.
Není to jen série gagů. Je to kostka cukru a na ní nakapaný hořký lék poznání.
Kam jste šel po základní škole?
Mnoho mých spolužáků pokračovalo na gymnázium, ale já jsem zamířil na odbornou školu. Tam jsem se tedy taky moc necítil ve své kůži, zvolená odbornost mi nesedla. Ale přežil jsem to. Úspěch ve škole a úspěch v životě spolu souvisejí jen volně, to se ví. Škola je hlavně od toho, aby se tam nějak člověk potkal se svým talentem a naučil se vycházet s lidmi. A to se mi i přes nějaké boule a šrámy povedlo. Na vejšce jsem pak vystudoval to, co mě teď živí, šel jsem na produkci na FAMU.
Jako producent připomínkujete scénář, když vzniká. Jak to scénáristé snáší?
Tvořit je vždy složitější než připomínkovat a hodnotit. Tvůrčí člověk má zranitelné sebevědomí a scénáristu můžete necitlivou poznámkou nebo opakovaným vracením scénáře k přepracování zablokovat. Mentor neboli ten, kdo připomínkuje, by se měl považovat za servis mentorovaného, za pomocníka, ne se cítit jako někdo, kdo mu vystavuje vysvědčení. Nemá to podle mě probíhat ve stylu „tady máš šest chyb, udělej to znovu“. Tvořit umí jen zlomek lidí, je to vzácná kvalita. O něco víc lidí umí rozpoznat, co je kvalitní, dobré, ale mezi „vytvořit“ a „rozpoznat“ je galaktický rozdíl. Ti, kteří jsou vůči tvůrcům v nějaké supervizní roli, by toho neměli zneužívat a „nakládat“ jim. Já jsem si třeba ze školy odnesl pocit, že nedokážu vyhovět spoustě daných podmínek, že můj výkon je tedy nedostatečný. Takto ve svém týmu na lidi působit nemůžu, nemůžu nasadit nějaká všeobecná kritéria, to by se o ně tvůrci mohli rozbít. Musím se spíš soustředit na to, co jim jde. Všiml jsem si ale, že lidé často spíš bazírují na tom, co je takzvaně potřeba, na nějakém vnější nadání spíš než na vnitřní dispozici člověka.
Nemůžu nasadit nějaká všeobecná kritéria, to by se o ně tvůrci mohli rozbít.
Připomínky mohou bolet, ale zároveň mohou člověku pomoct vidět, co sám nevidí…
Je to tak. Člověk bez vedení vyleze jen tak vysoko, jak mu to dovolí jeho talent, který je ale zároveň jeho omezením. Když chcete, aby to omezení překonal, tam začíná těžkost. Vyvádíte tvůrce z jeho komfortní zóny, a to vyvolává strach ze zranění, pochybnosti z toho, že ho třeba nevedete správně a on spadne do propasti. A zda se obavy nenaplní, to se vidí, až když je hotovo. Do té doby má často autor pocit, že jste ho o něco připravil a že to bylo špatně. A když se výsledek nepovede, tak mu ten pocit zůstane. Ukáže se, že měl pravdu a ten, kdo ho korigoval, selhal. To se bohužel stává nejčastěji.
Co potřebuje kreativní člověk pro svou práci, podle vašich pozorování? A potřebuje to podle vás už od dětství?
Třeba vlastní tempo, to je důležité. A vlastní objednávku. V klasické škole ale musíte vyhovět objednávce vnější, třeba v deseti disciplínách. To byl můj problém. Vnější podmínky jsou ale dané i při televizní tvorbě. V životě se tomu málokdy lze vyhnout. Takovou vnější podmínkou je například pro mě pondělní kriminálka. Dostanu úkol takovou detektivku vyrobit nebo si to třeba sám zadám, je to populární žánr, lidi by to mohli sledovat. Detektivka ale nesedne všem autorům, se kterými pracuji, někteří si vůbec nebudou vědět rady, jak s tím naložit. Můžu ale o zadání přemýšlet i jinak, přizpůsobit jim ho. Ve škole taky nějaký žák může vypadat, že ho dějepis nezajímá, protože ho nebaví soukat do sebe letopočty. Ale možná ujíždí na LARPech a má výbornou znalost životního stylu ve středověku. Jeho referát na toto téma bude rozhodně autenticky působivý. Je dobré do určité míry objednávku uzpůsobit specifickému talentu. Takhle třeba vznikal Svět pod hlavou. Epizodická kriminálka se pod vlivem talentu scénáristy Ondřeje Štindla proměnila, do popředí se dostalo pátrání po tragické rodinné historii, do pozadí naopak ustoupily kriminální kauzy jednotlivých dílů. Naštěstí jsme na původním zadání netrvali.
Kreativní člověk potřebuje vlastní tempo.
Máte na svém kontě i úspěšný dvojdílný televizní film Dukla 61, který byl natočený podle skutečné události a právě získal dva České lvy. Jak moc je podle vás ta tragédie, při které zahynulo tolik horníků, v paměti místních rodin?
V Havířově jsme uspořádali první projekci filmu a u toho byla beseda se studenty. Čtyři stovky dětí, většina z hornických rodin, ale tuhle historii z nich znal málokdo. Představte si. V rodinách se o tom moc nemluví. Myslím, že tím, že jsme jim ukázali, jak žili jejich dědečci, jak mimořádně tvrdá práce to byla, jsme jim trochu dopomohli k hrdosti. A hrdost je dnes velmi nedostatkové zboží. Stejně jako sebevědomí. Jsme rozdělená společnost, protože nám chybí sebevědomí. Na obou stranách propasti.
Hrdost je dnes velmi nedostatkové zboží. Stejně jako sebevědomí.
Ukazuje se, že producent dělá víc, než jen že shání peníze…
Producent je něco jako šéf vývojového týmu, principál. Je u projektu po celý jeho životní cyklus, od jeho početí až k odchodu do důchodu. Hledá nějakou zajímavou látku, u které má autora nebo režiséra nebo obojí, a na kterou umí zajistit finance. Pak sestavuje realizační tým, štáb, herce. Snaží se vytvořit maximální prostor pro režiséra, kameramana, zvukaře, architekta, výtvarníky kostýmů a masek, hudebního skladatele… Má snahu zajistit pro projekt dobré podmínky, včetně ubytování a cateringu pro štáb, a taky výhodnou situaci, až bude dílo hotovo a má jít před diváky. Producent je takový most mezi záměrem a divákem, myšlenkou a penězi, a mezi jednotlivými profesemi, jednotlivými talenty.
Máte dvě děti, jak jsou staré a jak jim to jde ve škole?
Ten starší už si život řeší sám. Mladšímu je 11 let. Čerstvě za sebou u něj máme volbu, zda zůstane na základní škole, kterou máme 20minut chůze, nebo bude usilovat o víceleté gymnázium. Volba mezi cestou klidnějšího plynutí, nebo zátěžového vzdělávání. Nakonec jsme volili střední cestu. Základní školu s rozšířenu výukou jazyků. Znamená to dojíždění, zároveň bude ale ve třídě s pestřejším sociálním složením a s takovým tlakem na děti, který se nám zdá ještě motivační.
Vaše maminka byla učitelka, co jste se od ní o její práci dozvěděl?
Učila češtinu, dějepis a dějiny umění. Právě ona na mně uplatňovala svůj talent popularizace. Nechtějte vědět, jak probíhaly moje prázdniny… A já se teď za to mstím na divácích (usmívá se).
S tím možná trochu souvisí, že připravujete televizní film o Boženě Němcové. S jakým tentokrát cílem?
Zpopularizovat ji. Boženou Němcovou jsem byl ze školy otrávený. Babičku jsem četl možná v nevhodném věku nebo bez pořádné znalosti kontextu, a tak mi to přišlo takové zdlouhavé a nudné. Až později jsem se dozvěděl o dobrodružném životě spisovatelky a zdá se mi zajímavé zprostředkovat jiný pohled na klasika i další lidem, kteří si myslí, že to byla nějaká nudná paní. Život Barbory Panklové, později Němcové, byl velmi dramatický a její literatura odráží její silnou touhu žít naplno. Tak naplno, že by nebylo vůbec divné, kdyby náš projekt byl vhodný až pro diváky starší 15 let.
Slibujete si od něj velkou sledovanost?
Proto do toho jdeme. V případě takové osobnosti, až národního pokladu, chtělo by se říct, je ale celkem vysoké riziko, že náš výklad nebude přijat. Pro mnoho vzdělaných lidí, zejména žen, je Božena Němcová elektrizující historickou postavou. Identifikují se s ní ve vztahu k ženství, svobodě, emancipaci, vědí o ní první poslední. Jistě budou mít mnoho výhrad, že to či ono bylo jinak. Chceme-li ale spisovatelku přiblížit lidem, široké veřejnosti, jediná cesta vede přes drama a emoce. Jak u Amadea Miloše Formana.
Michal Reitler vystudoval Střední školu sdělovací techniky v Praze v Panské ulici a katedru produkce na FAMU. Jako šéfproducent redakce zábavy a publicistiky v TV Prima se věnoval talkshow, zábavným pořadům a soutěžím. Posléze se na volné noze podílel na produkci televizních dokumentárních pořadů, filmů a eventů. V 2003 až 2005 pracoval v České televizi jako šéfproducent publicistiky, dokumentaristiky a vzdělávání. Následně byl od roku 2006 několik let producentem denního seriálu Ulice na TV Nova. V roce 2012 se vrátil do České televize na pozici kreativního producenta. Televizní minisérie Dukla 61 z jeho dílny převzala čerstvě dva České lvy.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
