Opravit bolavou duši. O tom, jak středoškoláci vyvolali mezinárodní diskusi o duševním zdraví

„Každý z nás má někdy problém, nebojme se o něm mluvit.“ Tak zní motto projektu Dávám židli do kruhu, který se už rok a půl snaží v Česku otevřít diskusi o duševním zdraví. Pomyslnou židli do kruhu dala řada českých osobností, ale kampaň rychle přesáhla i hranice naší země. Na základě toho vznikl nadační fond, který financuje podobné aktivity. Jen loni rozdal 250 tisíc. Důležitý detail na závěr: Za projektem stojí středoškoláci z jednoho pražského gymnázia. Minulý týden za to získali cenu Gratias Tibi za přínos ve vzdělávání.

Zdeněk Svěrák se svou židlí neváhal.

Zdeněk Svěrák s židlí. Vavřinec Hradílek s židlí. Britský velvyslanec s židlí. To není reklama na prodejnu s nábytkem, to je kampaň Dávám židli do kruhu.

„Na samém počátku – před mnoha lety – stála snaha učitelů gymnázia Evolution Jižní Město učit projektově, provázat něčím výuku. „Chtěli jsme vymyslet s dětmi nějaký projekt, kde se naučí a procvičí co nejvíc dovedností najednou. Napadlo nás udělat muzikál. Krom hraní a zpívání se studenti trénovali v produkci, prezentaci, strategii, propagaci, shánění peněz a dalších dnes tak důležitých dovednostech,“ popisuje Matěj Bíža, který má na gymnáziu na starost ateliér PR a produkce.

Muzikál, který vše odstartoval.

Přišel muzikál druhý, třetí a potom čtvrtý s názvem Židle v kruhu. Ten vypráví o řediteli školy, který se kvůli studentské vzpouře dostal do blázince. Téma duševního zdraví studenty zaujalo a řekli si: školní muzikál nikoho nezajímá, pojďme v té věci podniknout víc. Třeba se pokusit zbořit předsudky týkající se duševního zdraví. Kampaň s hashtagem #davamzidlidokruhu doslova obletěla svět. Známé osobnosti, ale i běžní lidé se fotili s židlí a sdíleli to na sociálních sítích – tím symbolicky podali židli někomu, kdo ji zrovna dnes potřebuje. „Židle v kruhu symbolizuje, že každý z nás někdy může potřebovat pomoc. Zároveň tím říkají ‚nebojme se mluvit o tom, co nás trápí‘,“ doplňuje Matěj Bíža.

Židli do kruhu přidali i páťáci ze školy v Japonsku.

USA, Argentina, Německo, Velká Británie, Mongolsko, Sýrie, Nový Zéland, Austrálie. Tam všude se našel někdo, kdo dal židli do kruhu. Z českých osobností Zdeněk Svěrák, Kamil Střihavka, hokejisti HC Třinec, lyžařka Kateřina Neumannová, kajakář Vavřinec Hradílek a mnoho dalších.

Umět spravit bolavou duši
Celosvětový ohlas vedl k dalšímu rozvoji: když se to tak dobře chytlo, zkusíme k podobným aktivitám motivovat i další studenty. Gymnazisté založili nadační fond a vyzvali studenty napříč republikou, aby si vymysleli svůj vlastní projekt na duševní zdraví. Z fondu GEVO na to mohou získat až deset tisíc korun.

Třeboňské gymnázium nebo průmyslovka z pražského Smíchova použily peníze na workshopy o duševním zdraví vedené odborníky. Zajímavý paradox nastal u dalšího vybraného projektu: studenti Fakulty tělesné výchovy a sportu požádali o peníze na přednášky o poruchách příjmu potravy. Středoškolští studenti tak pomáhají financovat aktivity vysoké školy.

Z iniciativy projektu Dávám židli do kruhu vznikl také srozumitelný „manuál“, co dělat, když se mi kamarád zdá smutný nebo divný. „Učíme se, jak zafixovat zlomenou nohu nebo zastavit tepenné krvácení, ale jak pomoci člověku, který má bolavou duši, to neumíme,“ říká Matěj Bíža.

Blázinec nebo nemocnice?
Projekt už má i svůj anglický web (a hashtag #iaddmychairtothecircle) a výčet všeho, co se studenti díky němu učí, se samozřejmě rozrůstá i o informace o duševním zdraví. Nebo třeba o správné rozlišování, co je vlastně destigmatizace. „V muzikálu Židle v kruhu jsme třeba bez skrupulí používali slovo blázinec. Až díky spolupráci s Národním ústavem duševního zdraví jsme si uvědomili, že to je slovo stigmatizující, protože z něj čiší určitá konečnost. Kdežto když místo toho řeknete psychiatrická nemocnice, tak nemocnice je místo, kam chodíme všichni, a obvykle se tam vyléčíme.“

Přirozeným tématem se staly také sociální sítě a otázky po jejich smyslu. „Vsadil jsem se studenty, kdo získá víc fotek s židlemi. Jestli já, který nejsem na Facebooku, a budu obesílat své přátele jinými způsoby, nebo oni, nadšení uživatelé sociálních sítí. Vyhrál jsem já, a tak jsem jim pak mohl pokládat rýpavé otázky typu ‚je to opravdu přítel, když ho požádáš, aby pro tebe něco udělal, a on to neudělá‘?“

Výhoda celého projektu je mimo jiné to, že když se to nepovede, nic se neděje. Není to naostro, přesto je to pro budoucí život všech zúčastněných neocenitelná zkušenost. A koneckonců – ono se zatím všechno daří.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

2

 
1 Počet vláken diskuze
1 Počet reakcí v diskuzi
0 Počet odběratelů diskuze
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Největší vlákno komentářů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

nejnovější nejstarší
Brázdil
Brázdil

Já myslel, že tráva jim vše vyřeší.