Podle průzkumu organizace Pražské matky se průměrně 4 z 10 dětí dopravuje do školy autem. Až 80 % českých dětí se denně aktivně nehýbe ani hodinu. 46 % rodičů, kteří vozí děti autem, to má do školy méně než kilometr. A dopravní situace před mnoha českými školami připomíná každé ráno bitevní pole: velká těžká auta, nervózní spěchající rodiče, a tím zmatkem se prodírají malé děti s taškami, které nejsou pořádně vidět. Jde to ale i jinak.
Heda Hovorková, matka dvou synů ve školním věku, žije s rodinou v Klecanech u Prahy. Donedávna jejich rána vypadala podobně jako rána značné části českých rodin: po půl osmé nastoupili všichni do auta, kluci vystoupili u školy a rodiče pokračovali dál do práce. Jenže dopravní situace před školou se neustále zhoršovala a Heda se rozhodla, že se pokusí o změnu: „Těch důvodů bylo několik. Chtěla jsem, aby se kluci trochu osamostatnili, aby měli prostor chodit s ostatními dětmi, povídat si, navazovat přirozené vztahy, a přitom přijali zodpovědnost za to, že do školy včas dojdou. A taky mi přišlo, že doprava před školou už byla tak šílená, že to hrozilo nějakou katastrofou. A tak jsem si řekla, pojďme to zkusit dělat jinak.“
Heda se obrátila na zástupce rodičů, na starostu Klecan i zástupkyni ředitele školy, a společně s několika dobrovolníky se pustili do kampaně a organizování. „Náš původní plán byl, že zřídíme jakési pěškobusy, kdy by jeden rodič vyprovázel do školy větší skupinu dětí. Pak nám ale došlo, že by takový rodič byl vlastně za všechny ty děti zodpovědný. To ale bylo v rozporu s naší myšlenkou předání zodpovědnosti dětem. A tak jsme místo toho vytvořili facebookový profil, nakreslili mapy nejvhodnějších cest do školy z každé čtvrti a k sedmi frekventovaným přechodům jsme postavili dobrovolnické hlídky. A naostro jsme to spustili na apríla.“
Učitelé a děti se chytily hned, rodičům to chvíli trvalo
„Projekt se nám moc líbí a jako učitelé ho samozřejmě podporujeme motivací samotných dětí. Všímáme si totiž, že děti jsou dnes velice málo vedené k samostatnosti, ať už přemýšlíme nad nošením školních tašek, plněním svých domácích i školních povinností, pomáháním dospělým nebo nad samotnou dopravou do školy. Jsme za každou takovou iniciativu velmi rádi,“ říká zástupkyně ředitele ZŠ a MŠ Klecany Věra Vejražková.
Dětem povzbuzovaným učiteli a spolužáky se nápad na samostatné cesty do školy zalíbil rychle a během několika dnů se ve třídách po ránu začaly objevovat skupinky rozjívených a rozesmátých žáků s červenými tvářemi. „Z některých míst vycházelo najednou třeba patnáct dětí napříč třídami a ročníky. Baví se teď spolu děti, které by se normálně ani neznaly,“ popisuje s nadšením Heda Hovorková.
Nejméně důvěřiví tak k akci „pěšky do školy“ byli nakonec někteří rodiče. Velkým tématem byla například váha dětských aktovek. Učitelky v nižších ročnících tedy s dětmi několik dní řešily, jaké učebnice si můžou nechat ve škole. Aby se dětem odlehčilo, nabídly rodičům, že můžou do tašek dávat prázdné lahve na pití, do kterých si děti pod dozorem pedagoga vodu samy napustí až ve škole. Někteří rodiče měli zpočátku pocit, že se za ně někdo snaží rozhodovat, jak mají svoje děti do školy dopravovat. Rodiče dětí z okolních vesnic se zase báli pustit děti samotné autobusem. Nakonec je ale přesvědčily jejich vlastní děti. Dnes z některých obcí jezdí autobusy plné, a mezi pasažéry jsou i prvňáčci.
Příští rok navážou projektové dny, říká zástupkyně ředitele
Po téměř třech týdnech, po Velikonocích, v Klecanech ukončili první fázi projektu. Děti, které přišly pěšky, si mohly vzít placky, na něž přispěl městský úřad. Od té doby je to už jen na dětech – přechody nikdo nehlídá a záleží jen na nich, zda se i dál budou na obvyklých místech scházet nebo ne. Zatím se ale zdá, že společné chození do školy se udrží. A škola do budoucna plánuje, že nakoupí krokoměry a na pěší chůzi naváže dalšími aktivitami.
„Pokud se projekt naplno rozjede i v příštím roce, jsou v plánu další iniciativy třeba i pro paní učitelky v podobě projektů na různá témata, např. měření vzdálenosti a času, statistiky, orientace v grafech, zdravý životní styl, psychosociální výchova, psychologie kolektivu, komunikace aj. Rádi bychom v dalších etapách zařadili i spolupráci velkých a menších dětí. Mohu jen držet palce, aby se zapojilo co nejvíce rodin a podařilo se nám ‚pročistit‘ okolí školy od velkého provozu. Ostatní aspekty, které vyplývají z realizace, by pro nás byly mohutným bonusem – jako nová kamarádství, spolupráce, pomoc, zdravé ranní rozcvičky,“ plánuje zástupkyně ředitele Věra Vejražková.
„Za sebe jsem ráda, že se projevil komunitní duch malého města,“ vysvětluje Heda Hovorková. „Doprava u školy se trochu zklidnila, a je vidět, že rodiče, kteří vedou své děti do školy, dávají po očku pozor i na ty skupinky, co jdou samy. Líbilo se mi, jak jsme se dokázali spojit – rodiče, škola a město – a společně jsme zkusili pohnout s něčím, co nám nevyhovovalo.“
Chcete to zkusit i u vás?
Chcete, aby i u vás bylo kolem školy bezpečněji, ale necítíte se na to všechno sami zorganizovat? S žádostí o pomoc se můžete obrátit třeba na organizaci Auto-Mat, která prosazuje cyklistiku jako ekologický způsob dopravy. „Školy se na nás obrací s různými problémy. Nemají na škole zázemí pro cyklisty, rodiče vozí děti do školy autem, mají po cestě do školy nebezpečné úseky nebo potřebují udržitelnou dopravu popularizovat. My nabízíme školám terénní programy, aby děti poznaly okolí školy. Podáváme podněty na městské samosprávy a podporujeme školy mentorsky. V roce 2018 jsme na žádost dětí, pedagogů a rodičů rozjeli výzvu Do školy na kole. Ta umožňuje zaznamenávání jízdy, propojuje školy z celé České republiky, mapuje trasy a vytváří mezigenerační týmy,“ říká Petra Melingerová.Otázkám bezpečnosti dopravy se dlouhodobě věnuje i spolek Pražské matky, který vytvořil projekt Bezpečné cesty do školy.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Daří se jim a to je dobře.
Ovšem neodpustím si poznámku. U nás také někteří rodiče vozí děti do školy. Já ale vyrážím do práce v 5.30, manžel při ranní vyjíždí v 4.50(při odpolední se vrací tak pozdě, že ráno často ještě spí, když děti odchází)……tak to prostě je.
Děti jsou schopnější, než si spousta rodičů myslí. Je ovšem třeba je od mala „trénovat“. Už jen nechat je samotné přejít přes cestu, kde se valí náklaďák za náklaďákem(jsme sice obec, ovšem hlavní spoj na Brno)je boj. Když mi jedno z dětí volá v 7.00, že mu není dobře, to taky není jednoduché.
Takže pokud je máma s dítětem ráno doma a jedná se „jen o cestu do školy“, tak, nezlobte se na mě,
je to pořád dost brnkačka. :))
Díky za tento komentář, ukazuje dobře, co vše musí mnoho dnešních rodičů řešit.
Je s podivem, jak se vnímání schopností dětí za pár desítek let posunulo. Vždyť děti(včetně prvňáčků) budící se na budík, zatímco rodiče už byli v práci, to bylo dřív velmi běžné a tak nějak samozřejmé.
Dnes jsem u jednoho za hrdinku, když řeknu, že děti jezdí tam a tam samy autobusem, jsou o prázdninách samy doma a já jim věřím……no a u jiného jsem za to samé za nezodpovědnou matku.:)
Společnost se rozděluje čím dál víc.
A mimochodem, oproti matce jejiž starší dítě(8let) ráno budí a má na starost mladší(4roky) a vede ho do školky, zatímco máma je dávno v práci, je to, co zažívám já, úplná brnkačka.:)))
Máte pravdu, já jsem taky do školy chodila sama, od druhé třídy jsme jezdili do vedlejší vesnice autobusem, od devíti let jsem jezdila na kroužky do většího města. Něco se změnilo. Chce to určitou odvahu, v dnešní době strachu, a možná době větších nástrah, děti osamostatňovat. Některým rodičům ani nic jiného nezbývá. Myslím, že to děláte dobře. Když se dětem dá důvěra, dokáží se chovat velmi odpovědně.
Myslím si, že je dobré sdělit i to, že v době, kdy jste jezdila do školy, tak neměl auto v podstatě každý a tudíž na silnicích jezdilo podstatně méně aut. Provoz se značně zvýšil i s porovnáním s dobou před deseti lety. Mnoho dětí také do škol z různých důvodů dojíždí z větší vzdálenosti. Určitě je dobré dát dětem důvěru. Nicméně nejeden odborník se již vyjádřil k tomu, že dítě do určitého věku není schopné posoudit nebezpečí a pokud bude mít dostatečný podnět, tak vstoupí do vozovky aniž by se rozhlédlo. Řekla bych, že je na každém rodiči, aby se rozhodl. Rodič je totiž zodpovědný za své dítě. Pokud bych mé děti chodily do školy, do které dojdou po chodníku, ani by mne nenapadlo do školy děti vozit.
Určitě, však jsem taky psala, že je více nástrah. I když hlavní ulice v naší vesnici byla taky dost frekventovaná, pamatuju se, že jsme se docela báli přecházet.
Souhlasím,Markéto,snadné to není,vidím to i na rodině dcery,jejíž manžel je pracovně mimo bydliště celý týden.Ale tohle byl dobrý nápad,to,co se děje před některými většími školami, to je dost děs běs.
Ano, Leo, je dobře, že do toho šli.
A je mi jasné, že není jednoduché pustit dítě, které se dosud vozilo v autě, samotné.
Vím, co znamená mít muže doma jen na víkendy. Měli jsme to tak od 3měsíců mladšího dítěte…9let jsem byla na děti sama, navíc bez možnosti pomoci od příbuzenstva. Nestěžuju si, zvládli jsme to. Situace mě ovšem donutila, být někdy dost drsná a občas jsem si připadala jako krkavčí matka.
Když se na to dívám zpětně, tak nechápu jak jsem to zvládala.:)) Třeba, když jsme se museli stěhovat v zimě, do domu kde byl záchod venku a v kuchyni nebyla voda ani odpady. Děti měly 4,5 a 1,5 roku a druhý den po nastěhování manžel odjel do práce.
Leo, to jsem trochu odbočila, ale ono všechno souvisí se vším.
Tak to tedy máte můj obdiv.Naši to všechno mají,ale s dojížděním je to náročné ohledně pracovní doby jak matky,tak předškolních zařízení. Tak pomáhám.Ale 4leté dítě bych asi 8letému nesvěřila.Ale záleží na okolnostech i na dětech samotných.
Děti potřebují vědět, že zvládnou něco sami a být na to pyšné, je důležité je od mala postupně učit zodpovědnosti a dát jim prostor rozhodnout se (i když někdy ne podle našich představ), pokud mají podporu, tak mají i zdravé sebevědomí a dokáží si poradit i v nepříjemných situacích (pomoc, ujel mi autobus domů, ztratil jsem legitku, tady překopali chodník a já teď nevím kudy do lidušky). Jen tak z nich vyrostou dospěláci, kteří zvládnou tu hektickou a náročnou dobu co teď panuje. Je mi 41 let, protože nebyla volná školka jezdila jsem mimo město do vesnické, svážel nás školkový autobus, jen čas odjezdu neladil s pracovní dobou mamky, tak mě prostě dovedla na zastávku a já věděla, že musím na autobus čekat. Zvládla jsem to v pohodě, byly tam i další děti a taky pár rodičů. Moje děti také jezdí autobusem do školy, bydlíme na vesnici, ráno je probudím a jdu do práce, vypravují se sami, zamknou a jedou. Už se o ně bojím méně než na začátku a jim to prospělo.
Tak to je síla! Dnes se píší na internet oslavné články o tom, jak děti chodí samy pěšky do školy! A vede se úvaha, že by měly být pod dozorem, a když tedy ne, aspoň se to zpracuje na facebooku. Myslím, že tohle je jeden z dalších důkazů degenerace obyvatelstva. Je fascinující, že tato degenerace je tak rychlá. Za 1 generaci se stala pěší chůze čímsi výjimečným.
Příště by mohl někdo napsat nadšený článek třeba o tom, jak si děti v osmé třídě dokáží samy udělat svačinu.
Lidi proberte se!! Chůze je základní způsob přepravy. I šestiletý dítě by mělo umět bezpečně přejít silnici. Patří to k základním lidským dovednostem pro přežití v našem světě. A pokud jsou silnice tak frekventovaný, že to je pro ně obtížné, ať na nich stojí policajti, platíme si je od toho a ve vyspělých státech to je normální.
Nevím, jestli se mám radovat, nebo brečet.