Článek problematiku velice silně zjednodušuje a zlehčuje. (Neměla by média nést odpovědnost za pravdivost a objektivitu informací?) Je postaven na přístupu: „Všichni to dělají takhle, a já to na just řeknu obráceně.“ Jak tady někde v diskusi prohlásila jedna z místních autorek článků: „My to chceme dělat jinak.“ (Mnohdy zřejmě i za každou cenu.)

Psychologové běžně pracují s informacemi, které samozřejmě potvrdilo dostatek výzkumů, že sledování agresivních filmů a pořadů podněcuje úzkost i agresi, k jejímu odreagování naopak nevede. (Velmi záleží na co se výzkum přesně zaměřuje a na jeho parametrech.) A že navíc poskytují (nejen) mladistvým návody, jak páchat trestnou činnost. Před lety dokonce médii proběhla zpráva, že se dozorci v jedné pověstné americké věznici dopouštěli velmi nepřípustných donucovacích praktik na základě jejich „odkoukání“ z jednoho akčního seriálu.

V sedmdesátých letech byl například antropology zkoumán jihoamerický kmen, jehož specifikem bylo považování krutosti za nejvyšší životní hodnotu, Děti v kmeni byly od útlého věku záměrně vystavovány různým formám agrese, ta jejich pak byla podporována. Odborníci na základě pozorování dospěli k závěru, že agresi se může člověk učit od nejrannějšího věku pozorováním druhých, a tím, že je za svou útočnost odměňován.

K věci je třeba dodat, že samotný pojem agrese je nesnáze definovatelný, ani samotní psychologové se na jeho obecném vymezení často neshodnou. Jelikož se jedná ve značné míře o fenomén spadající do oblasti lidského nevědomí, je agrese také obtížně diagnostikovatelná, testovatelná. Při jejím posuzování a zkoumání je nutné brát v potaz mnoho faktorů. Nicméně ani s přihlédnutím k faktu jakési její neurčitosti nemůže nikdo tvrdit, že vystavování se agresivním podnětům nevede k agresivnímu chování. (Tak, jak je to v článku.) Naproti tomu není možná paušalizace ani v opačném významu.

Opakuji, článek problematiku značně zkresluje, tedy alespoň bodově k nejpodstatnějšímu z textu:

– „Kdyby je násilí zneklidňovalo, hráli by jinou hru.“ – Nepravda, děti někdy hrají hru nebo sledují film, protože to tak dělá někdo jiný, kamarádi nebo třeba starší sourozenec. Možné následky, jako je vzniklý strach, úzkost, narušený spánek, samy posoudit a vyhodnotit nedokážou.

– Přibližně dvouleté dítě, které na návštěvě u příbuzných zhlédlo několik dílů „Toma a Jerryho“ pak po určitou dobu s potěšením kopalo do druhých (reálný příklad).

– „Děti velmi brzy rozlišují mezi skutečností a neskutečností.“ – Velmi brzy určitě ne. A ještě ve věku adolescence nevyhodnocuje jedinec některé situace a jevy plně reálně, v případě neurotického stavu (různé poruchy apod.) to pak platí samozřejmě v mnohem vyšší míře, to i v případě dospělého jedince. Navíc „neskutečnost“ samozřejmě různými způsoby skutečnost ovlivňuje.

– Pominu-li možné slovíčkaření a co chtěl básník říct slovy „zvýší u dítěte agresivitu“ (ta může být i latentní, později skrývaná, projevující se formou pasivní agrese, při určitém spouštěči atd.), to, že něco „snižuje schopnost empatie“ rozhodně není/nemusí být v rozporu se „zvyšuje agresivitu“, jak vyplývá z článku. Psychologové někdy definují právě zlo jako nedostatek schopnosti empatie člověka.

– „Pro nalezení vlastní identity se potřebují setkat s archetypy hrdiny, bojovníka či krále.“ – V počítačových hrách těžko, tam se může dítě setkat leda tak s POSTAVOU hrdiny, bojovníka či krále. (A co je myšleno pod slovy „násilná internetová videa“, netuším). To zas někdo chytračí a používá výrazy, kterým nerozumí a jejichž význam nezná pravděpodobně ani většina čtenářů, za účelem vyvolání dojmu určité fundovanosti textu… Ještě dodejme, že archetypálního hrdinu, dokonce ani bojovníka, rozhodně nemůžeme definovat jako násilníka, který běžně kosí nepřátele po desítkách.

– Války v dějepisu vyznívají jako „smysluplná činnost“? – Kde prosím vás? To je na pováženou.

– „Některé výzkumy naznačují, že lze pomocí her vybít agresivitu.“ – Předně, výzkumy nic nenaznačují… Tvrzení platí v omezeném smyslu. Neplatí pro děti, ty takto „konstruktivně“ frustraci odbourávat neumějí. Do jisté míry snad u dospívajících. I pro dospělé však VŽDY JEN za určitých okolností a v omezeném rozsahu. Za jiných podmínek může být efekt i opačný.

– „Rodiče možná budou mít tendenci považovat za kyberšikanu něco, co samy děti tak nevnímají.“ – No, od toho už to jsou rodiče (tzn. osoby starší a zkušenější). Děti takové situace vyhodnotit neumějí. Celá ta pasáž o kyberšikaně je psána dost naivně. Nicméně souhlasím s tvrzeními: „…že aktivním účastníkem kyberšikany je i ten, kdo ji sdílí nebo „lajkuje“. A že se mají ozvat, když se v jejich okolí něco takového děje.“ To neplatí pouze pro děti, ale především pro dospělé. Bohužel za velký problém šikany obecně považuji její v různé míře běžnou akceptovanost společností (partnerské a příbuzenské vztahy, zaměstnání, úřady, internet atd.) Nemůžeme se pak divit, že děti tento jev napodobují. Sama jsem poukázala na šikanózní přístup autorky rozhovoru u předchozího článku, a budu navíc tento případ uvádět jako názornou ukázku v rámci prevence šikany (použitelné i pro mediální výchovu) dětí. V prevenci různých patologických jevů panuje obecně dobrá zkušenost právě i s uváděním konkrétních negativních příkladů nebo přímo jejich následků. Samozřejmě v přiměřeném rozsahu a uzpůsobené věku dítěte/dětí.

Z uvedeného v mém příspěvku tedy vyplývá, že za určitých okolností, kdy nejpodstatnějšími faktory budou přiměřenost či nepřiměřenost věku dítěte, intenzita sledování/hraní a také kvalita rodinného zázemí (včetně dědičnosti), násilné podněty v dětství k nepřiměřeně agresivnímu jednání v dospělosti vést mohou. Téma lidské agrese obecně, jejích projevů, vlivu a dopadu na život jedince i celé společnosti, je pak dobrým námětem k odborné i laické diskusi. A jak uvádějí někteří odborníci: „Bylo by velkým omylem se domnívat, že jedním z ideálu výchovy je neagresivní osobnost.“

Mírně mě ale znepokojuje přístup, kdy je, jako v tomto článku, násilí na jednu stranu nepřiměřeně akceptováno, aby pak vzápětí vyvstala snaha o jeho „rozpouštění láskou“. To je vzorec a způsob, který podle mě nefunguje, nikdy nefungoval a ani fungovat nebude. Dříve bych takové schizoidní vyznění asi přikládala neprofesionalitě novinářské práce, ale už jsem se s obdobnými postoji bohužel setkala. Snad za nejkurióznější považují případ, kdy nějaké sdružení, snad ne neziskovka (název se mi už plně nevybavuje), podporující v rámci tzv. paradigmatu nové doby laskavé vztahy a komunikaci, mělo v náplní kurzu i „Naučíte se, jak mírově komunikovat s teroristy.“

Závěrem ještě jedna poznámka k zamyšlení: Překvapuje mě rozpor, kdy webu, který se všemi deseti staví proti známkování ve školách, nevadí počítačové hry, které jsou v principu vesměs založeny na ciferných odměnách. (A nejen to – zatímco ve škole můžete dostat nanejvýš pětku, ve hře vás rovnou odbouchnou.) Takže to, co učitelé nemohou, robot ano (respektive samozřejmě tvůrci herních prostředí :-). Bezva přístup. Nebyly by lepší hry, kde zombíci dávají slovní, do pozitivna laděná hodnocení?