Děti ze skupiny Zoji Zlonické v ZŠ Kunratice tráví odpoledne v lese nebo v divoké zahradě. Foto: Lucie Kocurová

Není družina jako družina: někde mají nabitý program, jinde jen čekají na rodiče. Jak to funguje tam, kde se nikdo nenudí?

Zoja Zlonická už dlouhá léta vede své oddělení družiny v jedné základní škole na okraji Prahy. Jak říká, její specialitou je pobyt venku, mimo školu. Se „svými“ dětmi chodí každé úterý na dvě hodiny do blízkého lesa, zbylá odpoledne pak tráví na divoké zahradě v sousedství školy, kterou má zapůjčenou k užívání od majitelů.

„Tak děti, uklízejte, za chvíli vyrážíme,“ říká Zoja Zlonická svým třeťákům ze ZŠ Kunratice a o chvíli později se už šestnáct třeťáků rozbíhá po blízkém lese. Rychle utvoří partičky, které si stavějí bunkry, tahají větve, zpod pařezu vytahují motyčku, kterou si tu nechali minulý týden, a kopou díru do prudkého svahu. Bundy, kalhoty i boty se obalují bahnem, ještě před pár minutami poměrně hustě pršelo. „Na první pohled to možná není vidět, ale náš pobyt v lese má pravidla. Děti se nesmějí vzdálit tak daleko, aby na mě už neviděly. Nesmějí ničit nic, co je živé, takže můžou používat jen klacky a větve, co najdou na zemi,“ vysvětluje Zoja Zlonická.

Děti se v lese evidentně dokážou zabavit samy, přece jen sem chodí už třetím rokem. Když byly mladší, pomáhala jim s tím právě jejich vychovatelka. Nosí s sebou atlas mraků a kartičky rostlin a zvířat na poznávačky. V lese je ale prostor i pro kreativitu. Zoja vytahuje plátěný pytlíček a ukazuje korálky z větviček navlečené na provázku, zdobenou „kouzelnickou hůlku“ z klacíku, malé dřevěné postavičky. „Teď už je vyrábění skřítků nebaví, ale prvňáci a druháci tím dost žijí,“ usmívá se Zoja, kterou příští rok čekají zase ti nejmenší školáci. Rozhodně i s nimi plánuje chodit co nejvíc ven: „Každá z družinářek u nás ve škole dětem předává to, v čem se cítí silná, čím žije. Jedna umí skvěle sport, další je velmi kreativní, no a já věřím, že děti se nejvíc vyřádí a odpočinou si v přírodě,“ uzavírá s úsměvem.

Z historie: dej dítě do družiny, buduj vlast!

Kde se vůbec v českém školství družiny vzaly? Začaly vznikat po roce 1948, v zákoně byly ukotveny v 50. letech, kdy už jich na území Československa bylo asi 1 600 a navštěvovalo je zhruba 134 000 školáků. Jejich počet rychle narůstal v souvislosti s tím, jak narůstal počet žen – matek malých dětí, které pracovaly na plný úvazek. Školní družiny od počátku sloužily hlavně dětem prvostupňovým, pro starší děti se pak zakládaly školní kluby, kterých je ale od počátku mnohem méně. Vznik a rozvoj družin oslavoval například i text ČTK z 1. 3. 1951: „Jedním z hlavních úkolů veřejné lidové správy je podporovat nábor pracovních sil do průmyslu a umožnit ženám, které mají děti školou povinné, vstup do zaměstnání… Ve volné době se děti věnují rukodílné práci a hrám. Děti se cítí v takovém radostném pracovním prostředí naprosto spokojeny a jejich matky se pak rády zapojují do vlastenecké budovatelské práce, na jejíchž výsledcích je závislý další rozkvět a blahobyt v naší vlasti.“

V roce 1966 bylo na území Československa více než 3 200 družin, které se tak nacházely prakticky při všech tehdejších „devítiletkách“. Školních klubů bylo tehdy naproti tomu jen 287. Družina ani školní klub nikdy nebyly pro děti povinné, jednalo se pouze o usnadnění života pracujícím rodičům, a v době socialismu také o možnost, jak ideologicky působit na děti a mládež i mimo školní vyučování. Také se za družinu i školní klub vždy platilo. Dnes je podle údajů MŠMT na území České republiky v provozu 4 099 školních družin, kde v celkem 13 342 odděleních tráví svá odpoledne ve školním roce asi 336 000 dětí.

I družiny musejí plnit vzdělávací plány

V dnešní době už není úkolem školní družiny přispět k výchově socialistické mládeže ani umožnit matkám budování blahobytu v zemi. Od roku 1992, kdy se přijala nová vyhláška o jejich činnosti, slouží školní družiny dětem, aby mohly svůj volný čas po vyučování trávit kvalitně.

„Družina slouží k výchově, vzdělávání a rekreaci žáků, má i sociální poslání. Svou funkci naplňuje různými činnostmi, které můžeme zařadit do čtyř skupin, aniž mezi nimi lze vést přesnou hranici,“ vysvětluje mluvčí MŠMT Aneta Lednová.

V podstatě by se tedy děti měly v družině věnovat odpočinku, a to zejména po obědě. Můžou si lehnout někam na lehátko, poslechnout si příběh, hrát klidné hry. Pak tu jsou odpočinkové činnosti, které by se podle vyhlášky měly realizovat hlavně venku ve skupinách nebo jako volná hra. Dalšími činnostmi jsou pak činnosti zájmové, kdy by děti v mladším školním věku měly mít šanci objevit, co je baví a v čem jsou dobré. V družině by tedy měl být prostor osahat si výtvarné, hudební i sportovní aktivity, zajít za kulturou nebo jet na výlet. Posledním typem činností je pak příprava na vyučování, která ale není povinná, a spočívat může například v procvičování látky nebo (se souhlasem rodičů) vypracovávání domácích úkolů.

Družiny jsou povinny vypracovávat svůj vzdělávací program, jehož plnění namátkově kontroluje Česká školní inspekce. Důraz by se měl dále klást na primární prevenci šíření rizikových jevů mezi dětmi a mládeží. Žáci by tu měli zlepšovat svoje sociální dovednosti, soustředit se na vztahy a dělat sami za sebe rozhodnutí, na něž v běžném školním životě není čas.

Někde výlety do lesa a kreativní dílny, jinde spíš „průtokový ohřívač“

Jak to ale často vypadá ve skutečnosti? V některých školách si rodiče družinu chválí. Dita z Prahy, jejíž synové navštěvují soukromou školu, s úsměvem vzpomíná na jejich první léta: „Třikrát týdně trávili odpoledne v přilehlém lesoparku. Pokud jsem si je potřebovala vyzvednout, poslala mi družinářka přes WhatsApp souřadnice, kde je najdu. V lodičkách jsem běhala lesem v blátě ke kládám, abych svezla kluky na florbal. Ale stálo to za to, byli hrozně spokojení.“ V některých družinách často vyrážejí na exkurze, výlety, hrají sportovní hry, nebo se můžou věnovat kreativním činnostem podle svého výběru.

Další rodiče zase tak nadšení nejsou, jako třeba Lenka z Ústeckoorlicka. Její syn Daniel se v polovině druhé třídy rozhodl, že do družiny chodit už nechce. „Nejspíš kvůli družinářce. Hodně na ně křičela, vyžadovala klid a ticho i venku na hřišti, což samozřejmě kluci moc nezvládali.“ Další rodiče mluví o tom, že družina je každý den vlastně stejná: kluci kopou venku fotbálek, holky si házejí míčem nebo si hrají v pískovišti, zatímco družinářky pijí kávu a odškrtávají, kdo už jim odešel domů. Častým způsobem trávení odpolední je „procházka kolem rybníka a pak film na projektoru,“ jak popisuje družinu na vesnici u Hradce Králové Helena.

Lenka, jejíž dcera navštěvuje základní školu v širším centru Prahy, není s družinou spokojená vůbec: „Škola si zakládá na tom, aby měly děti hodně kroužků. Je to i proto, že prostory družiny jsou na ten počet dětí celkem stísněné. Celý program družiny se v podstatě podřizuje jen tomu, že družinářky předávají a znovu přijímají děti obcházející zájmové kroužky v budově školy a v tělocvičně. Navíc neustále chodí rodiče. To všechno dohromady znamená, že prakticky není možné jít mimo školu nebo uspořádat nějakou akci, protože družina slouží jen jako ,průtokový ohřívač´.“

S Lenkou z Prahy souhlasí i Kateřina z Ostravy: „U nás se alespoň snažili nastavit, aby rodiče chodili buď v celou, nebo v půl. Bohužel mnozí si to nenechají vysvětlit a chodí, jak se jim namane.“ A Klára ze středních Čech, která pracuje jako asistentka pedagoga a odpoledne vede družinu, dodává svůj úhel pohledu: „Snažím se, aby družina u nás nebyla jen hlídárna, ale je to vážně těžké, protože každých pár minut někdo zvoní a jde si pro dítě. Snažím se s dětmi vyrábět, hrát hry, ale musí to být velmi rychlé akce. Je to škoda.“

Jako všude ve školství, je to i v družinách „o lidech“

Jak je možné, že se družiny, jejich program a úroveň škola od školy tak dramaticky liší? Jak říká Jitka Nedbalová ze vzdělávacího centra TEREZA: „V družině snad ještě víc než ve třídách platí, že všechno záleží na lidech, na jednotlivcích. Jsou školy, kde dětem umožňují trávit hodně času venku, zažít dobrodružství, poznat samy sebe. Překvapivě to jsou často i městské školy, které umějí využít každý ostrůvek přírody kolem nich. Musejí jen chtít.“

TEREZA pro základní školy nabízí projekt Les ve škole. Vychovatelé z družiny si můžou stáhnout zdarma brožuru s mnoha aktivitami a nápady na to, jak dětem zprostředkovat zážitek z přírody, aniž by to byla „děsná nuda“. Podle zkušeností Nedbalové se víc snaží soukromé a alternativní školy než klasické „základky“: „Už jsme viděli i družinu na vesnici, za plotem měli les, ale děti si hrály na prolézačkách u školy. Argumenty pro zachování tohoto stavu jsou vždy stejné – vedení nesouhlasí, rodiče nechtějí zablácené oblečení, a co když se někomu něco stane?“

Když nejdou do lesa, zůstanou kunratické děti na zahradě u školy. Lézt na stromy dovoleno. Foto: Lucie Kocurová

I na to má odpověď Zoja Zlonická z Kunratic: „My rodičům říkáme, že pokud chtějí dítě dávat k nám do družiny, musejí ho na to vybavit. Takže se mi nestává, že by mi poslali holčičku v silonkách. A co se zranění týče – děti postupem času dokážou čím dál realističtěji odhadnout, na co mají a na co ne. Je třeba jim dát svobodu a zodpovědnost, do života je to dar.“

Někdy si ředitel musí trochu dupnout

Kromě jednotlivců, které práce s dětmi naplňuje a chtějí ji dělat dobře, je potřeba mít také ředitele nebo ředitelku školy, kteří nastaví jasné mantinely. Aby se totiž děti pravidelně dostaly i mimo školní hřiště, je třeba poněkud omezit rodičovskou svobodu. Musí se jasně říct, že v určitém časovém intervalu není možné dítě vyzvednout jindy, než v naprosto výjimečných případech.

„U nás máme před školou zařízení, k němuž rodiče přikládají čip, a družinářka pak na svém tabletu vidí, kdo si pro dítě jde,“ vysvětluje Michal Černý, ředitel základní školy v Praze-Klánovicích. „Mezi druhou a třetí odpoledne je ale tento systém vypnutý. Tuto dobu mají děti vyhrazenou pro sebe, aby si nerušeně mohly hrát, nebo jít ven. Někteří rodiče byli dost proti, když jsme tento systém zaváděli, viděli v tom omezení svých práv, ale jak jinak zařídíte, aby v družině byl klid na nějakou činnost?“ Aby bylo prostoru pro hru dětí ještě víc, zavedli v Klánovicích i to, že kroužky ve škole začínají vždy v celou hodinu, kdy je tedy v družině „šrumec“, ale mezitím zase relativní klid.

Podobně je vyzvedávání dětí omezeno i v Kunraticích. Tam zavedli „kroužkovou družinu“ pro děti, které mají určité dny po vyučování nějaké aktivity v rámci školy i mimo ni. Ostatní pak mají družinový program se spolužáky, třeba volnou hru v lese. To ale platí jen pro děti z prvních tří ročníků školy; čtvrťáci mají svůj Klubík s volnějším režimem a od páté třídy nahoru tu nabízejí školní klub, kde jsou šipky, kulečník, deskové hry a různé aktivity pro teenagery.

Ve Francii je družina zdarma, v Británii placená a v Itálii žádná

A jak vypadají „družiny“ v zahraničí? Například ve Francii dětem končí výuka později než u nás, výjimkou není ani to, že prvostupňové děti sedí ve škole až do čtyř, kromě středy, kdy se končí dřív. Školy pak nabízejí odpolední program až do 18:30. „Je to zdarma, ale zase se tam nic moc neděje, spíš si jen tak hrají, chystají se do školy a čekají na rodiče. Teoreticky je tato služba určená chudším dětem, jejichž rodiče nemají dost peněz na chůvy, ale v Paříži školní hlídání využívají i mnohé bohatší rodiny,“ říká Eliška Maben, matka dcery a syna ve školním věku.

Později než v Česku končí školáci i v Británii. „Tomáš končí ve škole v 15:15, a pak má buď kroužek fotbalu do čtyř hodin, nebo jde do školního klubu, který má otevřeno až do pěti. Dostane i svačinu a pití, ovšem není to zadarmo, platíme deset liber za každé odpoledne,“ vysvětluje Ester Stiborová, která s osmiletým synem žije v jižní Anglii. Podobnou náplň jako české družiny mají i německé „schulklub“, které se také platí. Oproti českým školákům ale mají ti němečtí vyloženě určitý čas denně vymezený na společné psaní úkolů. Během této doby se také děti nesmějí vyzvedávat, aby měly na soustředěnou práci klid.

Naproti tomu v Itálii školy žádné hlídání dětí nenabízejí, a na mnoha místech nejsou ani jídelny. „Je možné si zaplatit takzvané oratorium, vzdáleně podobné našemu domu dětí. Bývá mimo území školy a vedou ho jeptišky. Jedná se o placenou službu (cca sto euro měsíčně), kromě jeptišek tu působí dobrovolníci, kteří s dětmi ve třídách píší úkoly a potom si hrají,“ vysvětluje Marta Kučíková, která vychovává tři děti v Dolomitech. V Itálii se zkrátka musejí rodiče spolehnout jen sami na sebe, případně na další členy rodiny, kteří jsou ochotní dítě v poledne vyzvednout, odvézt domů, nakrmit a pak předat do oratoria.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

1 Komentář
nejstarší
nejnovější
Inline Feedbacks
View all comments
Miroslava Jahodová
Miroslava Jahodová
4 měsíců před

Dobrý den, dovoluji si reagovat na informaci o kroužkové družině v ZŠ Kunratice, která by měla mít otevřené dveře i pro děti, které mají v určitých dnech aktivity v rámci školy i mimo ni. Toto tvrzení bohužel není v souladu s realitou. Děti, které mají aktivity mimoškolní do družiny klasické ani kroužkové volný přístup nemají a musí tak často čekat na své rodiče v prostorách školy. V horším případě na chodbě, v lepším – je-li to možné, což není zdaleka pravidlem – v knihovně. Jakožto rodiče osmiletého žáka situaci již několik měsíců řešíme s vedením školy, ať již s panem… Číst vice »

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x