Četla jsem váš článek o pravítkách v matematice… Je to přesně tak. Ještě nebylo zmíněno, že pobíhám mezi dětmi se šroubovákem a spravuji kružítka. Kolegyně zavedla – a já pokračuji v jejích stopách – erární sáček s potřebami na rýsování. Máme v něm dvě pravítka, kvalitní a funkční kružítko, dvě pentilky s tuhami, náhradní tuhy do kružítka, úhloměr a gumu. Po každé hodině musíme hlídat, jestli nám někdo něco neodnesl, ale pořád je to lepší než řešit, že jsou ve třídě děti, které nemají s čím pracovat.
Ale proč píšu. Jsem letos plná… inkluze. Téma, které mám potřebu pořád sdílet. Nahání mi hrůzu a vyčerpává mne. Mám za sebou hromadu školení, většinou naprosto k ničemu. Odborníci na dané téma, kteří se ničemu jinému nevěnují, odborníci na jednotlivé druhy děti, kteří vidí jen zájmy těchto dětí… A mezi nimi já.
Vystudovala jsem matematiku, mám pěkné vztahy s dětmi i s rodiči. Přesto se cítím jako naprosto bezvýznamný článek v kupě něčeho, co se bojím identifikovat. Ve své hodině, kde bych měla učit dejme tomu Pythagorovu větu, řeším problémy s psychiatrickým pacientem, který je agresivní a vůbec nerespektuje svého asistenta. Já jsem jediný člověk ve škole, na kterého reaguje. Bohužel když tam nejsem, hromadí se slovní agrese vůči slabším článkům kolektivu, takže místo matematiky řeším, jak se ve třídě chovat.
Dále mám žáky na hranici i pod hranicí vzdělavatelnosti, takže s těmi musím pracovat… Individuálně? Mám 25 dětí ve třídě. Snažím se ze všech sil, aby tyto děti zažily úspěch, byť je postaven na chabých základech. Je mi jich líto, umím si představit, jak jim je. Dále bych mohla řešit další a další skupinky, či jednotlivce….
Místo, abych učila Pythagorovu větu, musím řešit problémy s psychiatrickým pacientem, který je agresivní a vůbec nerespektuje svého asistenta.
Dnes jsem absolvovala – tento týden již třetí – školení spojené s inkluzí. Dvě z toho byla do šesti večer. Kdy se mám potom připravovat na hodiny? Do toho nemalé hromady papírů spojené s inkluzí, které mě za ty dva měsíce od začátku školního roku dostaly téměř do stavu vyhoření.
Přece nikdo nevyčleňoval zdravotně postižené (jsme malá škola a bezbariérový přístup máme, měli jsme i vozíčkáře, který to však měl v hlavě v pořádku, dále taky holku s amputovanou nohou), dyslektiky, a další žáky s SPU, ale pokud bylo vyhodnoceno, že klasickou školu zvládnou. Ale teď? Dali jsme rodičům do rukou zbraň, která není postavena na zdravém rozumu, ale na podpoře pohodlnosti rodičů. Dítě, dle mého, není na prvním místě. Nebylo by dítěti s autismem líp v malopočetné třídě, kde nedochází k tolika konfliktům a je mu vše přizpůsobeno?
Je to už poněkolikáté, co někam píšu. Už nemůžu. Viděla jsem spoustu detektivek a nebude ze mne detektiv. Stejně tak po jednom školení o nadaných dětech ze mne nebude odborník na tyto děti. Každý mi doporučuje hromadu knih, hromadu odkazů na internetu… Já chci ale dělat to, co umím já. A na to potřebuji taky čas.
A do toho, možná překvapivě… Mám dvě děti a potřebuji i čas pro sebe – jak nám bylo doporučeno na školení o tom, jak předejít syndromu vyhoření.
Prostě není v mých silách být odborník na vše….
Vrbě se svěřila: Ludmila Ševčíková, učitelka matematiky, třídní VII.A a výchovná poradkyně na ZŠ Ostrava – Michálkovice
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Myslím, že tento článek mluví z duše většině učitelů. Nezazněla tam ještě jedna věc. Nemohu se zbavit pocitu, že díky mým neznalostem některé inkludované děti vlastně poškozuji.
Po Vašem článku měním názor na inkluzi. Pokud předpokládáme, že budeme pedagogy zatěžovat výcucy z problematiky pedagogiky speciální – pak je otázkou, proč tedy máme speciální pedagogy? K jednotlivým žákům tito speciální pedagogové za asistentský plat nemohou a ze speciálních kolektivů, kde by je mohli vzdělávat po svém jsme je přesunuli do běžných škol. Jak tito žáci mohou dostat, co potřebují (bráno teď i z pohledu dítěte), když učitel tu není a nemůže být primárně pro ně a asistenti bývají jen málo připraveni a vyzbrojeni? A v neposlední řadě nutno zmínit pohled zbytku třídy, hlavně v případech, kde je problémem inkludovaného žáka agrese a nepříjemné projevy.
Když už takové neúnosné přetěžování – když stejně probíhá a nikdo se Vás na nic neptal, pak za plat, který bude odpovídat dvojí profesi – ono to totiž vypadá, že byste se měla rozdvojit na učitelku ve třídě (tu,kterou máte vzdělávat a to samo bývá náročné dost) a na speciální pedagožku, která přizpůsobí učivo žákovi se speciálními potřebami a bude jeho potřeby řešit a vzdělávat se v tom dál? Tak to bychom se mohli vrátit k celibátu kantorů, ne? Nemít rodinu a žít jen pro profesi, zvládala byste to lépe levou zadní.
Oni speciální pedagogové ve školách být mají, ale ne na pozicích asistentů. Tak to není ani v daleko bohatších vzdělávacích systémech, které by na lepší platy měly. Spíš je podstatné, jestli je speciální pedagog na té škole, jestli se s ním může paní učitelka poradit, nebo ho pozvat do hodiny, když potřebuje. Inkluze je normální věc, ale je fakt, že hodně učitelek si stěžuje, že tu potřebnou podporu nemají a často si nevědí rady.
Ano, speciální pedagogové se na některých školách vyskytují. Většinou na malý úvazek, který z nejvétší části musí využít na administrativu s inkluzí spojenou, na práci s dětmi jim zbyde pár hodin. Dokud nebude ve třídách možná párová výuka – učitel + speciální pedagog – bude inkluze ve většině případů jen prázdné slovo.
Mam to uplne stejne. Diky za clanek.
Zajímalo by mne, kde v tomto všem stojí ti na druhé části spektra, ti nadaní žáci, kteří mají na to zvládnout kromě Pythagorovy věty i něco navíc. Ti asi nic, že? Na ty zřejmě čas není vůbec a přitom to jsou zrovna tihle, kteří podobné inkluze a všechno budou v budoucnu platit.
O těch se bude za pár let psát, že zkostnatělé školství jim nedovolilo se rozvíjet. Pardon, už se to o nich píše.
Máte plnou pravdu, tyto děti vlastně nemají šanci,aby učitel při takovém zatížení měl možnost pozorovat a rozvijet talent děti nadaných. Tam situaci rodiče řeší v mnoha případech odchodem dětí například na víceletá gymnázia, ale ten podstatný začátek vzdělávání má už své trhliny. Chápu, že se má dát šance dětem, kterým tělesný a duševní rozvoj neodpovídá běžné úrovni dětí v daném věku, ale na úkor koho?
Soucitim s Vámi, vim o čem píšete. Je to hnus velebnosti, jak pro ty nebohé děti, tak pro pedagogy.🤔
Zelení pořád tvrdí, ze inkluze bude vyhodnocována individuálně. To znamená, ze některé méně postižené dítě, bude chodit do normální školy, (zajisté v tom individuálním posuzování bude hrát velkou roli sociální pozice rodičů, co si budeme namlouvat), a to vice postiženédpostižené dítě pujde do ustavu? Nebo se udělají skoly s odlisnym stupnem postižení? Třeba jako zakladni skola pro postizene prvního stupne, druheho stupně,
Třetího stupně atd, aby tedy ty opravdu hodně nemocné děti nebyly sociálně poškozovány? Mají stejná práva jako ostatní, přeci. Takže by mě zajímalo, kdo a jakým způsobem bude hodnotit zralost žáka s postižením a hlavně, co bude s těmi VÍCE postiženými dětmi? Budou tedy speciální školy? Speciální pedagogové? Speciální osnovy a parametry ? Kdo to bude financovat a z čeho? Dát nemocné dítě do normalni školy, znamená přizpůsobit podmínky pro jeho život Tak, aby nebyl nijak omezován. Příklad, nemocný chlapec trpící poruchou adhd, musí mít pro svuj běžný život místnost, ve které se cítí bezpečně a kde relaxuje, když je ve vypětí (písemna práce, špatná nálada atd). Budou se tedy předělávat školy Tak, aby zajistily bezpečnost a zazemi speciálních děti? Již jsem se ptala v jiných debatách a stále mi nikdo nedokázal odpovědět….lide by měli pochopit, ze dát nemocne dítě do třídy, Kde na něj nebude mít nikdo ze zdravých žáků náladu a pochopení (děti jsou nemilosrdné), to znamená jen další újmu na jeho zdraví, která často povede i k sebevraždě…
Hlavně u adhd děti….politici této Země, mějte rozum!!! Chtela bych na toto téma referendum!!! Aby bylo zřejmé, co chce náš Národ a ne jen to, co upřednostňují jednotlivci a politici
Děkuji za článek. Je to přesně tak, jsem vyčerpaná, chodím spát po půlnoci, vstávám před šestou. Ještěže už nemám malé děti. Kdo toto vymyslel, měl by si to přijít zkusit. Samé PLPP, IVP, ve třídě 28 dětí. Brzy budou potřebovat speciální ústavy pedagogové.
Také děkuji za článek. Mám v první třídě téměř 30 dětí, dva cizince, tři adhd, těžká porucha řeči, mentální retardace a mně narostly jen jedny ruce……o tom, kolik hodin denně pracuji ani nemluvím. Hlavně, že mám prázdniny.
Ahoj vám všem.
Popíšu krátce situaci u nás, netuším, jestli je to všude tak, nebo jsme se pomátli jen my.
Červen 2016 – asi 3 asistenti pro 3 případy zdravotního postižení (2 děti máme dosud)
Listopad 2017 – po 15 měsících inkluze:
· 1 spec. ped.
· 1/2 psychložka
· 1 učitelka Mgr. pro 1 agresivního žáka s PO5 (nedávno ji žák napadl sádrou, tak chodí na kurz sebeobrany,
všichni budeme kvůli bezpečnosti znovu školeni, asi dáme kamery)
· 5 školních asistentů z projektu EU
· 9 asistentů pedagoga
Nárůst 13,5 lidí na totožné složení žáků? Stabilně jsme měli 36 ped. pracovníků – díky inkluzi nárůst o třetinu za rok.
V září 2016 bylo založeno Školní poradenské pracoviště. Ve složkách tohoto pracoviště je nyní téměř 90 žáků. Z počtu 450 žáků je 20% retardovaných, kteří nezvládají standartní výuku? Ve zprávě ČŠI jsem četla o 2,5 %! Nikdo k nám nepřišel ze speciální školy. Prostě se našli u nás a my píšeme a kontrolujeme plány a redukujeme učivo a vymýšlíme, co by asi tak mohla asistentka dělat s lenochem bez zájmu o cokoli v 8. třídě, kam došel bez propadnutí (se čtyřkama od páté třídy), jaké pomůcky máme ještě koupit, aby se utratily peníze.
Učitelka Ov eviduje v devíti třídách 2. stupně 48 žáků s různými úlevami. Hodily by se barevné čepičky- modří zkrácené písemné práce, červení nestresovat zkoušením u tabule, ….
Školní asistentky pracují od loňska asi za 17 000 Kč stanovených z projektu, na asistentky pedagoga přichází asi 23 000 Kč z kraje. Dělají stejnou práci, jen jinak pojmenovanou. Prý se peníze na inkluzi nesmí nikomu jinému vyplatit, tak po dvou měsících dostaly ty druhé asistentky nad tarif stanovaný tabulkou osobní příplatek na dorovnání. Prý mnozí ředitelé peníze přesouvají. To si každý dělá, co chce? Před měsícem škola na Facebooku lákala asistenty na 21 000 Kč. Tak prodavačka chlebíčků přišla. Kurz si dodělá za chodu. Některé studentky zde v pohodě přečkají rok, než se dostanou na vysokou. Třeba dojdou pení ze- chud áci děti, jak si samy nachystají věci?
V kabinetech není k hnutí, nevím, jak se kdo jmenuje, kam je přidělen. Asistentky jdou domů a já mám dozor v jídelně. Ještě mám opravit tři kupky sešitů a něco nachystat na zítra,…..
Jo, ještě něco vymyslet pro asistentku. Kdyby šla v hodině něco kopírovat, já bych mohla mluvit bez toho, že se ona baví s žákem – překládá mu z češtiny do češtiny
a všechny nás ruší. Někde jsou dvě.
Nebo jí řeknu, ať si posedí. Taky si musí někdy odpočinout.
Ředitelku napadlo, že vytvoří úterní “odpolední komunikační prostor”. Prý může. Povinně, každé úterý, všichni do 15.30 hodin.
Když nebude porada, školení, apod., budeme k dispozici “ na pokec.”
Asi abychom mohli nadávat společně.
Kokotinám ve školství třikrát HURÁ!
Hlavním aktérem vyučovacího procesu je učitel v hodině a jen na něm záleží, jak bude výuka probíhat, kolik energie a nápadů do ní vloží. Nebo zadá dětem přepisování a výpisky, sám si v hodině vyřeší “úřad” (ten se hlavně kontroluje), splní dohled nad žáky a počká, až padla, třeba do půl čtvrté. Klasifikaci povede v rozmezí 1-3 a nikdo si nebude stěžovat. Kolik lidí už takhle jede? Přece nejsou hodnoceni podle toho, jak děti zvládly předepsané učivo. Kdo by se tím zabýval? Teď je v kurzu inkluze.
Nárůst lidí, kteří neučí, je umělá zaměstnanost. Školství bude stejně jako zdravotnictví jen bezedná jáma na peníze. To, že se retardovaný žák zlepšil a v 7. třídě už dělá méně chyb ve vyjmenovaných slovech, protože mu asistent ukazuje řady vyjmenovaných slov na kartičce, kterou mu sám vyrobil a nachystal, to je fakt terno. Doporučuji ponechat asistenta žákovi do důchodu.
Tohle se fakt nepovedlo, ale můžeme dělat jako by nic.
Mluvíte z duše mnoha učitelům. Já jsem si odbyla takový případ před čtyřmi roky a jsem ráda, že jsem to ve zdraví přežila. A to už jsem od roku 1980 začala pracovat jako logopedická asistentka, doplňovala jsem si přednáškami vzdělání v oblasti speciální pedagogiky. V roce 2002 ukončila půlroční kurz v Praze s tématem péče o děti s postižením. Děvčata zažívají takový případ teď už rok. Dítě se neumí přízpůsobit,. Je velmi náladové, pokyny a domluvy učitelky neumí respektovat. Takže ne že se dítě učí od ostatních, ale ostatní napodobují jeho. Takže napětí v této třídě je znát. Až na špatné pochopení inkluze doplatí pár ročníků děti, teprve se možná bude něco řešit.
Paní Křížová, já se na to už nemůžu dívat, na ty Vaše zasvěcené komentáře o inkluzi, zde i jinde. Představa, že do škol po „inkluzi“ najednou přišly mentálně zaostalé děti, neodpovídá realitě. Kudy chodím a ptám se – ve školách – jaké „inkludované“ děti s asistentem tam mají, tak jsou to ve valné většině případů kluci s autismem, kteří mají problém s emocemi, ale v žádném případě s inteligencí. Z praktických škol do běžných přešla po „inkluzi“ v podstatě hrstka, možná pár stovek dětí.
Školy navíc inkludovaly dávno předtím, než začaly dostávat nárokové peníze, tedy ty lepší školy, které se na to připravily. Ty, které na to připravené nebyly, si s tím neumí poradit, ani když mají nárok na peníze. Takže ano, jsou školy a učitelé, kterým to dělá problémy, ale jsou školy, a není jich málo, které to prostě umí. Nikomu nevyčítám, že to neumí, dokud nezkresluje realitu, aby tuto neumělost zamaskoval, nebo třeba z čiré neznalosti z nedostatečnosti dělá problém systému. Systém má vždy problémy, a jistě i inkluze. Ale často jiné, než se tady z neznalosti pořád omílá.
Většina, velká většina inkludovaných dětí by neměla kam jít, kdyby nechodila do spádové školy, inteligencí do praktických škol nepatří. Roste počet dětí s poruchami chování, ale velká většina z nich prostě potřebuje jen zvýšenou péči v normální škole. Školy se na to musejí zařídit. V českých školách chybí pomocné profese, psycholog, asistenti, sociální pracovník. Hodně dělá práce s rodinami.
Vážená paní Polanská jsem moc ráda, že čtěte moje příspěvky, nebojte se mám zkušenost čtyřicetileté praxe ve školství, proto jsem si dovolila a začala psát své zkušenosti. Uvádím jen to, z čím jsem se setkala ve své praxi. Když já jsem práci začínala podle vaši fotografie jste se možná ještě vozila v kočárku, nebo abych neurazil a, jste možná ještě nebyla na světě. Tak promiňte. Ono když o tom člověk píše je to jiné, než když si to prožije na své kůži. Pojďte do školství a rok to z takovým dítětem zkuste. Když si to po roku budete chválit jak jste to zvládla, tak před Vámi smeknu. Pojďte a zkuste, možná změníte názor. Klidnou dobrou noc.
Jsem ráda, že s námi trávíte tolik času a Vážím si kohokoli, kdo odučil tolik let a nevyhořel a nezahořkl, práce učitele je fakt namáhavá. Ale ani 40 let praxe nikomu nezaručí, že získá o nějaké otázce celkový přehled. Získá nějakou zkušenost, osobní. Znám učitele, kteří mají jinou. Dobrou noc i Vám
Já ji mám taky, chlapec se kterým sem pracovala v mateřské škole díky vzorné spolupráci s matkou, nejen v mateřské, ale i základní a učňovské škole, teď nastupuje do praktického života. Blahopřála jsem mamince,k tomu co oba dokázali spolu a mám radost z toho, že se podařilo, dostat chlapce až tak daleko. Díky své mámě a patří ji za to veliký dík. Co dítě to jiný příběh. Kéž by takhle končil každý.
Jo, takoví rodiče a učitelé, kteří děti nenechají napospas jejich potížím, si zaslouží úctu. Díky
Nerada bych, aby to teď vypadalo, že je všechno OK. Pravdou je, že v této problematice je nutná spolupráce rodiny,školy a specialistů. Protože to vůbec jednoduché není. Pokud jedna složka nebude mít podmínkyk tomu, jako třeba rodiče dost informací, jak svému dítěti pokud možno co nejlépe pomáhat, škola tedy učitelé nebudou mít nastaveny podmínky, jak to bylo ze začátku se snížením počtu dětí ve třídě a přiměřené množství dětí na to aby práci s nimi ve spolupráci s asistentem pedagoga zavládla, nemusí inkluze být tam, kde ji chceme mít. Je to opravdu o dobré spolupráci všech zainteresovaných a vhodných podmínkách. Možná píšu dost šroubovaně, ale prosím učitele, posílejte své zkušenosti, dávejte je na veřejnost, rovněž tak rodiče. Jestli chcete opravdu pro děti něco udělat, musí být pro to podmínky, dostatek informací a co nejméně papírové práce. Svůj životní příběh si nese každý kantor. Já ho mám taky, a nikdy bych asi žádnou jinou práci dělat nechtěla, dala mi mnoho pro můj život . A tak jak píšu, každý si ten svůj příběh nese v sobě. Dávejte o sobě vědět, hledejte šanci jak si předávat zkušenosti, ať v tom třeba někdo nezůstane úplně sám. Je vás hodně, hlejte spolu řešení jak můžete svým dětem pomoct a taky sobě. Paní Polanská děkuji za trpělivost .
Souhlasím s výzvou, ať učitelé píší, co je konkrétně trápí. Já mám teď čerstvou zkušenost z jedné učitelské skupiny na FB, kde paní učitelka pořád hořekuje nad inkluzí a jak jsou z ní tam a tam nešťastní a jak má plný počítač jejich stížností, nikdo to prý nechce zveřejnit, a když jí nabídnu, ať mi to pošle, že mě to zajímá, tak je ticho po pěšině. Pokud má někdo strach o svých problémech mluvit, může to být tak proto, že si v duchu připouští, že to třeba nezvládá on, nebo škola, ale není to nutně pravidlo. Hezký večer, paní Křížová
Vidím, že se téměř nikdo k této otázce moc nevyjadřuje, v čem je problém? Všichni všechno ví a umí, nebo jsou natolik vytížení, že jim nestačí čas na to aby mohli čerpat nové zkušenosti? Inkluze dětí, které mají jen jeden problém a nebo dítě s více souběžnými problemy, je rozdíl. On ani vynikající hudebník v orchestru nemůže hrát na více nástrojů. Proto je pedagogika rozdělena na pedagogiku obecnou a pedagogiku speciální. Pokud pochopíme jádro věci, budou se možná vracet věci do normálu.