Učitelská vrba: Učím děti s hendikepy. Okamžitě vycítí, co se ve mně děje

Ve školství jsem přes deset let. Ještě během vysokoškolských studií jsem nastoupila do klasické ZŠ jako asistentka pedagoga pro dívku s Downovým syndromem. Verunka se ale ve třídě třiceti dětí, kde byla jediná výrazně jiná, necítila dobře. Měla velké potíže s adaptací, často se zamykala na záchodě a odmítala se vracet do třídy. Celou situaci ještě ztěžovala skutečnost, že jsme se neznaly, musely jsme si nejprve najít cestu jedna k druhé, abych jí mohla být potřebnou oporou.

Učitelka Jana (úplně vpravo) se svou třídou. Začíná školní rok a vyráží se s vlastnoručně vyrobenými pasy na cestu kolem světa.

Verunčina maminka se nakonec rozhodla dceru do Základní školy v Sedlčanech. Já jsem šla s ní a pracuji tam nyní jako učitelka. Tato škola je součástí sítě speciálních škol a slouží vzdělávání dětí s lehkým a středně těžkým mentálním postižením z našeho regionu. Má malotřídní charakter, v současnosti máme 34 žáků ve 4 třídách. Moje třída je určena pro děti s těžším mentálním postižením.

Momentálně máme ve třídě celkem šest dětí, od středního po těžší mentální postižení, často v kombinaci s více vadami. Spolu s námi je ve třídě ještě asistentka pedagoga. Pro děti je velmi důležitý vztah, jaký mezi sebou máme. Jsou nesmírně citlivé a vnímavé k jakémukoli výkyvu nálady. Pokud přijdeme já nebo asistentka Péťa ráno do třídy smutné, okamžitě to poznají, a obejmou nás. Stejně reagují v situaci, kdy poznají, že jsem už zoufalá a nevím si rady, jak jim probírané téma více přiblížit, když cítím, že se míjíme. To se většinou Verčin bratr Adam zvedne z lavice, běží mi dát pusu a říká „neplakej, Jano“.

Pokud přijdeme já nebo asistentka Péťa ráno do třídy smutné, okamžitě to poznají, a obejmou nás. Když Adam vycítí mé zoufalství, zvedne se z lavice a běží mi dát pusu.

Je důležité, abych byla autentická, pro ně transparentní a skutečný člověk. Musím pečlivě vážit každé slovo, neboť na všechno reagují a představují si to přesně tak, jak je to řečeno. Neustále se tak musím ptát sama sebe, zda je moje otázka nebo požadavek srozumitelný. Třeba když se zeptám „jaký máš dneska den?“, dozvím se: „úterý“. Nebo když jsem se jednou snažila na škole v přírodě Barče vysvětlit, že už obědvala a že teď bude večeře, povídám: ráno snídáš, v poledne obědváte, no a večer?  „Večer se pije gambrinus.“ Podobných vtipných historek mám plný sešit.

Rozdílnost dětí se často zaměňuje za nedostatky, které je potřeba napravovat. Mě nezajímá, jaké IQ má které dítě. Na hendikepy svých žáků nehledím jako na překážku, ale spíše jako na zajímavou výzvu. Snažím se hledat silné stránky každého z nich a rozvíjet jejich potenciál. Chybu bereme jako samozřejmou součást učení.  Za léta práce s dětmi jsem si uvědomila, jak důležitý – a bohužel často přehlížený – je právě dětský pohled. Moje děti potřebují být hlavně přijímané. Mám vypozorováno, že nejvíce se naučí, pokud si mohou samy vybrat, co budou dělat. Důležité je reagovat, když projeví samy zájem. Nenutím je do aktivit, na které nejsou vývojově připraveni. Respektuji individualitu a vlastní tempo každého z našich dětí. Společně vyrábíme pomůcky a třeba na počítání využíváme předměty okolo nás. Snažíme se, aby vše bylo co nejsnáze představitelné a pochopitelné.

Sedlčanská třída si vyrazila na houby do lesa, který mají hned za školou. Učitelka Jana s sebou vzala i svého psa a malého syna.

Letos máme téma Cesta kolem světa. Prohlížíme knížky, učíme se hledat v mapách, zařazujeme, kam patří které zvíře nebo rostlina, čteme si pohádky z různých koutů světa, zajímáme se o dopravu a vaříme si typická jídla. Snažím se, aby všechno, co děláme bylo k užitku a aby děti zažívaly pocit úspěchu. Mají také dost kontaktů se se svými spolužáky z ostatních tříd, přestávky tráví všichni společně na školní zahradě. Všechny ostatní akce školy včetně školy v přírodě podnikáme společně s ostatními.

Dětství je příliš krátké, tak bych ráda, aby si ho užili. Hodně třeba dbáme na to, aby trávili co nejméně času v lavicích. Máme moc hezké a hluboké vztahy, což asi vůbec není samozřejmé. Mám hezkou práci.

Vrbě se svěřila: Jana Vlková, učitelka speciální ZŠ Sedlčany

Milí učitelé a učitelky,

zavádíme rubriku Učitelská vrba, protože nás zajímá, co vás trápí, těší, o čem přemýšlíte. Napíšete nám?

Pište vrbě na adresu lucie.fialova@eduin.cz.

4

Pravidla diskuze

(zavedena 13. dubna 2018)

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání
Příspěvky porušující pravidla mažeme.
avatar
2 Comment threads
2 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors
Eva Recent comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

nejnovější nejstarší
Eva
Host
Eva

Paní učitelko, taky mi bylo dopřáno tak trochu nakouknout do této oblasti. Ovšem v menším měřítku a při čtení Vašich slov mi začaly stoupat slzy do očí. Děkuji za Vám za Vaše děti. Tato práce člověku hodně dává, škoda že tato empatie chybí někdy nám. Přeji Vám i Vašim dětem, aby Vám to krásné dlouho vydrželo a Vašim dětem se dařilo ochutnat ze života pokud možno hodně toho dobrého. Přeji Vám všem hodně štěstí, úsměvů a pochopení.

Eva
Host
Eva

Dobrý den, žádný se k tomuto příspěvku zatím nevyjádřil. Přečetla jsem si jej znovu a přemýšlela, proč někoho toto téma nezajímá. Právě proto, že je tak zajímavé a zároveň neznámé. Kdo neochutnal jak se říká, neví. A myslím si, že to je souvislost se současným školstvím. Učitelé, kteří neměly prozatím možnost dostat se k této problematice, zákonitě mají obavy z toho, že to nezvládnou. Já jsem také reagovala negativně s velkou obavou, když mi bylo přiděleno dítě, kterému byla diagnostikována epilepsie. Bála, moc jsem se bála, zvlášť, když jsem měla jít sama s celou třídou na pobyt venku, co udělám,… Číst vice »

Eva
Host
Eva

Omlouvám se učitelům, protože neměli možnost, oprava textu

Eva
Host
Eva

Paní učitelko, moc si vážím práce lidí jako jste vy. Vyzkoušela jsem si tuto práci. Vím, že člověk to musí mít v sobě nastaveno, aby tuto práci mohl dělat. Ne každý by ji zvládl. Tak mi napadlo, protože informací k této problematice je minimálně, nestálo by za úvahu, pokusit se sestavit nějaké stránky na internetu, tak aby bylo možno se o své poznatky podělit. Předávat si zkušenosti a všechno to co se povedlo a co by vedlo k tomu, že se někteří, kteří by chtěli tuto práci dělat, cítili jistější a že v tom nejsou sami.