Tihle kluci se učí na oboru hutník operátor a až se vyučí, a dá bůh získají maturitu, ponoří se do útrob třineckého železářského gigantu a stanou se tam provozními techniky, mistry a tak podobně. S „werkem“, jak místní familiárně železárnám říkají, se cítí spojení. Asi ne všichni, ale často je to rodinná tradice, pracuje tam táta, nebo byl od fochu dědeček. Z debaty s nimi získáte pocit, že si své budoucí pracoviště neoškliví a že jsou se svým životem docela spokojení. „My patříme do werku,“ říkají.
V 7.15 odjíždí autobus 709 ze zastávky Terasa Kosmos (kousek od hotelu Steel, co je příznačně anglicky ocel) a končí na Kanadě. Takhle se jmenuje čtvrť, kde je sídlo učiliště (dnes se tomu tedy říká střední odborná škola) třineckých železáren.
V autobuse je celkem prostorno, skoro všichni sedí. Jsou tu jen mladí, většinou kluci, a všechny to nakonec vyplivne na konečné. Do školy je to pak ještě pár set metrů. Touto linkou v tuto dobu místní dospělí údajně (raději) nejezdí. Přitom atmosféra je klidně ospalá, nikdo moc nemluví a rozhodně se nikdo nepere. Je moc brzo ráno na to, aby člověk jel do školy, popravdě aby jel kamkoli – v tomhle věku. Týpek na čtyřsedadle naproti si naklání do pusy plechovku s energetickým nápojem.
Na železárnách tu stojí celý kraj
Autobus míjí železárny. Werk, jak tomu tady říkají, je impozantní kolos s téměř dvousetletou tradici (od první vysoké pece) a vzbuzuje zvláštní náladu až respekt i u člověka, který si těžký průmysl neidealizuje. Působí jako živý organismus, zkrocený (ale pořád nebezpečný a autoritativní) drak. Nepřehlednutelný, a mocný.
„Na železárnách tu stojí celý kraj,“ říká učitel odborných předmětů v učilišti Petr Várník, který je moc rád, že mu tady nabídli práci. A i kdyby to neřekl, je to jasné z počtu obyvatel Třince lomeno počtem zaměstnanců železáren. Akciová společnost Třinecké železárny zaměstnává kolem sedmi tisíc lidí, Třinec má asi pětatřicet tisíc obyvatel. Plus okolní vesnice, i odtamtud jezdí kluci na Kanadu.
Je to jasné i z názvu hlavního hotelu u nádraží nebo z toho, jaké hosty tam lze potkat ve výtahu nebo u snídaně. Statní muži v outdoorovém oblečení. Tohle město má železné srdce. Má to různé projevy a dopady, některé hůř vydýchatelné, ale to je na jiný článek.
Už to není, co to bývalo
Další autobus jede na Kanadu za pár minut a vyvrhne tam další dávku výrostků. Had tvořený kluky v mikinách se doplazí ke dveřím školy. Přijede i auto a neřídí ho rodiče, vylezou z něj další čtyři učni. Na praxi se dá na benzin vydělat.
Většinu sem ale svážejí autobusy, jeden za druhým, až je škola plná. Tedy ne úplně plná. Za poslední roky SOŠ o dost žáků přišlo. V 80. letech chodilo na učiliště 1500 mladých lidí, teď méně než třetina, asi 450.
V tomhle vzdělávacím segmentu je to trend. I tak je v Česku počet absolventů s výučním listem skoro stejný jako na gymnáziích, a těch se středním odborným vzděláním s maturitou daleko nejvíc.
My jako metalurgové…
Ve 10.25 hod. Petr Várník zahajuje hodinu svého předmětu. Chce s žáky pracovat metodou, kterou se naučil na kurzu Čtením a psaním ke kritickému myšlení. Budou číst odborný text o železe a jeho slitinách a tvořit myšlenkovou mapu. „Látky se spolu míchají v nějakých poměrech, třeba 80:20, věděli byste nějaký příklad?“ vtahuje kluky do hry. „Třeba alkohol,“ řekne někdo, asi aby bylo veseleji. „Jistě, ale my jako metalurgové se tu budeme zabývat něčím jiným než alkoholem,“ umravňuje učitel debatu, ale tak, že z kluků dělá kolegy.
„Čtením a psaním ke kritickému myšlení“ – RWCT – je celkový obecnější rámec přístupu učitele k žákům, který podporuje rozvoj tvořivého, nezávislého, kritického myšlení. Tento rámec může být naplňován různými vzdělávacími metodami a formami práce, při kterých je aktivita na straně žáků, žáci se cítí motivováni, projevují zájem o vzdělávací obsah, dokáží své poznatky samostatně prezentovat a interpretovat, vzájemně o nich diskutují apod.“
Ondřej Andrys, náměstek hlavního školního inspektora
Po hodině sdílí Petr Várník své dojmy z výuky. Je spokojený s tím, jak se žáci zapojovali a že toho dost věděli. Nikdo nevyrušoval, celkem ochotně odpovídali na otázky, a nebyl to jen jeden dva, a nebyly to hloupé odpovědi. Tuto metodu s nimi zkoušel poprvé, má tuto třídu nově.
Otázku na to, jak se jim líbila hodina, dostanou i žáci, v nepřítomnosti učitele. Je dobrý, říká víc než jeden, chce a umí naučit. A metody, které používá, jsou taky fajn, „líp si to člověk zapamatuje“. Jsou tady i učitelé, kteří jsou méně oblíbení? Nojééje, třída ožije a jeden přes druhého popisuje učitelku matematiky, která jim nic nevysvětlí a místo toho je ještě „seřve“. „Je zakomplexovaná,“ vyhodnotí problém někdo z nich. Ještě že se jich povinná maturita z matematiky nebude týkat, i kdyby ji zavedli. To mají dobře zjištěné.
Pokud vás zajímají argumenty, které se používají pro a proti zavedení povinné státní maturity z matematiky, tady v tomto článku od Tomáše Feřteka je najdete pohromadě.
Maturita, už abychom ten papír měli
Maturitu dost prožívají, i když jsou teprve ve druhém ročníku. Je to důležitý papír, který ovlivní jejich život. Výuku měří tím, zda jim pomůže zkoušku dospělosti úspěšně složit.
Kdyby si mohli něco přát, chtěli by ji jinou, než je teď, jinou, než mají lidi z gymplu, což může znamenat jinou obecně, vzhledem k tomu, jak prakticky a pragmaticky uvažují, s citem pro to, co dává smysl.
Matematika podávaná ve škole prý pro ně moc praktický přínos nemá. Takže špatný učitel je připravuje o čas, ale jinak o nic zásadního, co by jim pak při práci chybělo. Člověk by čekal, že u technického oboru bude matematika důležitá. Jde asi o to, jaká matematika…
Werk je náš
Na škole se, podle toho, co říkají, ocitli z vlastní vůle, z chumlu odpovědí se dá vylovit, že si to tu spíš vybrali, rozhodně proti tomu nijak výrazně neprotestují. Často to mají v rodině. Werk se dědí po tátovi, po dědovi.
Praxe je baví víc než škola. Otázka na plat, který si můžou v železárnách vydělat, vyvolá vlnu názorů, čísla lítají, ale odhad se ustaluje na nějakých dvaceti tisících, ale pak to rychle poroste, možná až ke třiceti, myslí si. Přece jen jsou na maturitním oboru, měli by z nich být mistři a vedoucí. Železárny ve výroční zprávě z roku 2018 uvádějí průměrný výdělek kolem třiceti pěti tisíc. Ten ale určitě zvedají manažerské platy.
Hutník operátor: Střední vzdělání s maturitou. Absolventi naleznou uplatnění v metalurgické výrobě
Do zahraničí, na zkušenou, na stáž, třeba na Erasmus, by možná i jeli, ale že by po tom kdovíjak toužili, to ne. A někteří by ani nejeli. My patříme do werku, smějí se. Koneckonců, zanedbali by tím trénink ve fotbale, což je jejich hlavní vášeň, kromě holek a diskoték. Angličtinu se učí, ale není to nic moc. Mají rádi místní dialekt, „máme mluvit teraz po našemu?“ ptají se se smíchem.
Čtou spíš málo, když, tak hlavně o sportu, knížky vůbec. Co se dalších možných koníčků týče, známky ani mince nesbírají, nesbírají vůbec nic (kromě holek, smějou se), a jsou na Facebooku (tam si čtou ty články o sportu), a hlavně na Instagramu.
A jaké hodnoty jsou pro ně důležité? Po chvíli váhání někdo řekne – loajalita. Trochu při tom škobrtne a ostatní se smějí. A taky, když někoho požádáte o pomoc, a on je ochotný, říká někdo další.
Na závěr je třeba říct, že debata s těmito žáky byla příjemná a že na autorku článku působili tak, že jsou se svými životy celkem spokojení. Ať se daří! Velká nezaměstnanost jim zatím nehrozí. V blízké budoucnosti určitě ne. Co bude dál v dnešní rychle se měnící společnosti, to ale nikdo neví.
(Článek vznikl na základě neformální a neřízené besedy s učni této třídy – v nepřítomnosti učitelů – při které se mluvilo neorganizovaně a nevyjadřovali se všichni. Nemusi tedy reprezentovat názory a postoje všech zúčastněných.)
Připravujeme rozhovor s učitelem Petrem Várníkem…
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
