Dnešní děti mají obě ruce levé a jejich vývoj je jednostranný. To nejde nechat jen tak

„Mě práci se dřevem naučil táta. No naučil, spíš mě nechal odmalička, abych mu pomáhal,“ říká Jan Pícha. Je v penzi, má šest vnuků a všiml si, že dnešní děti už pracovat rukama učí málokdo, měl nápad a teď už pět let vede truhlářskou dílnu ve Stanici techniků Domu dětí a mládeže v pražských Dejvicích. V prostém, a přitom dokonale promyšleném kroužku práce se dřevem pro děti a jejich rodiče vrací dětem zručnost, kterou dříve běžně měly.

Do tohoto kroužku, kde děti a rodiče vyrábějí jednoduché dřevěné předměty, chodí tátové a mámy s úplnými mrňousy, tak malými, že při práci stojí na dřevěné podložce. Dnes tu potkávám samé tatínky. „Někdy přijde maminka kroužek okouknout, a docházkou pak pověří tatínka,“ říká Jan Pícha, vedoucí. Muži mají podle něj větší zábrany se do něčeho organizovaného zapojit.(„Nepudu přece do nějakého kroužku, to bych si radši něco doma dělal sám.“)

Předškoláci a rodiče tu společně vyrábějí jednoduché hračky. Důležité je to „společně“. Stojí ob roh u pracovního stolu, mezi nimi svěrák, v ruce drží takzvanou dvougenerační pilku, vynález pana Píchy, a jednoduchými společnými řezy vyrábějí jednotlivé díly, které pak pospojují vruty. Vše je promyšlené tak, že dítě tomu může rozumět krok za krokem. „Nepoužíváme nic na elektriku,“ říká vedoucí kroužku. Na vrtání tu mají ruční vrtačky s kuželovým převodem, které vypadají tak trochu jako domácí šlehač.

Mě to naučil táta, kdo to naučí ty dnešní děti?
Dnešní děti jsou nemotorné, nemají sílu a jsou zpohodlnělé. Ne všechny, ale je jich takových hodně, všímají si pedagogové. I pan Pícha. „Když sem přijdou starší děti, třeba třeťáci, nemají výdrž, začnou řezat a za chvíli už nemůžou,“ svěřuje se se svým pozorováním. Jak se to stalo? Otec Jana Píchy určitě nebyl jediný, kdo děti zapojoval do práce. Dříve to bylo běžné. Dalo by se tedy předpokládat, že se to bude předávat z generace na generaci. Jak se to přerušilo?

„V devadesátých letech obrovsky klesla hodnota manuální práce a lidé začali snít o profesích v marketingu, o rychlém zbohatnutí. Práce rukama byla najednou jen pro hlupáky, chytráci si našli jinou obživu,“ uvažuje Jan Pícha. S nástupem konzumnějšího životního stylu se začala zmenšovat i česká záliba v kutilství. „Myslel jsem si, že na vesnici se to ještě udrželo, ale dcera, která na venkově bydlí, mi říká, že i tam se domy dnes opravují halabala, díra se zastříká pěnou a je to,“ dodává pan Pícha.

Jan Pícha

Odrážíme se ode dna
Ale nic netrvá věčně a i tenhle negativní trend se obrací. Někteří rodiče si začali všímat, že jejich dětem něco chybí, že něco není v pořádku. „Ono je totiž dokázané, že manuální práce není užitečná jen kvůli zručnosti, ona pomáhá lidem myslet!“ říká zaujatě Jan Pícha a cituje odborníky, kteří poukazují na to, že manipulace s předměty podporuje vznik synapsí v mozku.

A i sami dospělí cítí víc a víc potřebu změnit svůj životní styl, jsou vyčerpaní z dlouhého sezení u počítačů, ve volném čase se učí příst a šít, dělat věci z hlíny nebo ze dřeva. Tyhle dvě věci dohromady přivádějí rodiče s dětmi do kroužků Jana Píchy.

„Já jsem chtěl být truhlářem, ale měl jsem dobré známky, tak mě rodiče i učitelé přesvědčili, abych šel na gymnázium, a pak jsem vystudoval i vysokou školu,“ říká vedoucí kroužku, který se nakonec k truhlařině dostal až se svými vnuky. Má jich celkem šest, od tří dcer. „Když jsme měli hotové tady to letadýlko, náklaďák a mašinku, vzal jsem je a šel to ukázat sem do dejvické Stanice techniků – mám to od domu kousek – jestli nechtějí, abych děti něco takového učil i tady. A oni hned že ano.“ Předtím tu kroužky měli až od sedmi let, nápad, že by se něco takového dalo dělat i s předškoláky, se vedení líbil.

Půlce to jde, druhá má ruce poněkud levé
To bylo před pěti lety. Nyní vede sedm kroužků tři krát týdně. Celkem kolem padesáti lidí, rodičů a dětí. Kromě toho, že děti pracují se dřevem, taky tráví čas s rodiči, dělají něco společně s nimi, což je velká přednost kroužků. Jak zruční jsou rodiče, kteří přicházejí s dětmi? „Tak menší půlce to jde, zbytek jsou ajťáci a astrofyzici, kteří na nic manuálního v životě nesáhli,“ usmívá se pan Pícha. Děti podle něj zastanou až 35 procent práce. Samozřejmě s asistencí rodičů. Táta drží, dítě vrtá. Máma zaměří, dítě udělá čárku, kde se bude řezat. Pilku drží spolu, a řežou.

Jak to tu chodí?
Materiál do kroužku nakupuje pan Pícha poměrně draze, ve velkých obchodech pro kutily. Kroužek stojí 1600 korun na pololetí a 3000 na rok. Není to úplně levné. „Už tady byli rodiče, kteří na zaplacení neměli, to mě dost mrzelo,“ říká smutně. Proč si nevezmou zbytky od nějakého truhláře, které by třeba nic nestály? Má to svůj důvod. Pan Pícha na stůl přede mnou klade jednu tlustší a jednu tenčí kulatinu, hranol a dvě lišty, taky tlustší a tenčí. Všechny zde vyráběné hračky z těchto tvarů vycházejí. Jednoduchými řezy vznikají jednotlivé díly, kousky dřeva se pak spojují vruty.  Žádné lepidlo. „Kdybychom měli dřevo nahodilé, vše by trvalo daleko déle a nedalo by se to tak jednoduše ukázat a vysvětlit dětem,“ říká. Místo dvou hodin by výroba traktůrku trvala hodin pět, a kdovíjak by to dopadlo.

Děti by se podle něj měly víc setkávat s hmotným světem, a nezůstávat jen u virtuálního. „Když sem děti přijdou, diví se, že kulatina spadne, když delší část přečuhuje přes hranu stolu. Nejsou vůbec zvyklé manipulovat s věcmi a neznají přírodní zákony ze zkušenosti,“ říká.  Podle něj by ve školách mělo být víc manuální práce, víc dílen. „Ale ne kvůli tomu, že to chce svaz průmyslu nebo asociace podnikatelů, protože jim chybí pracovní síla. Pro samotný rozvoj dětí,“ dodává.

Tohle už je složitější kousek, pro pokročilé.
Magazín Rodiče vítáni je financován příspěvky dárců. Ještě stále jich není dost. Pokud se vám líbí, prosíme, přispějte i vy. I drobná částka se počítá. Děkujeme.

8

Pravidla diskuze

(zavedena 13. dubna 2018)

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání
Příspěvky porušující pravidla mažeme.
avatar
5 Comment threads
3 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
8 Comment authors
JanaJirka_1LeaLojzíkMilan Bystričan Recent comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

nejnovější nejstarší
Eva Křížová
Host
Eva Křížová

Když jsem byla malá a naši rodiče dostavěli dům, potřebovali také vybavení do něj. tenkrát toho dětského nábytku nebylo. Táta měl známého truhláře, vlastně to byl člověk, který měl ke dřevu, práci s ním a živé přírodě hodně blízko. Domluvili se, že nábytek do našeho nového pokojíčku nám vyrobí. Chodila jsem s tátou, vzal mně sebou podívat se, jak vzniká moje postel. Vonělo to dřevem, všude plno pilin, i když se v dílně netopilo, vyzařovala ze sebe něco jako teplo. Protože tam byly samé velké stroje, pila, hoblovačka, měla jsem respekt. Ale obyčejné ruční nářadí jsem si do rukou mohla… Číst vice »

Kateřina
Host
Kateřina

Děkuji, dáváte mi naději, že jednou s láskou a úsměvem budou vzpomínat i naše děti spíš, než aby nám vyčetly, že byly ochuzeni o multikina, velká obchodní centra a dopravní zácpy :) Vyrábí si hračky už i samy a stahují k nám průběžně všechny svoje kamarády. Od nejednoho rodiče máme potvrzeno, že co si jejich děti u nás vyrobily, o to pečují a starají se. Nejspíš v tom vidí kus své práce a přidanou hodnotu. Kdo ví :)

Milan Bystričan
Host
Milan Bystričan

Dobrý den.Take jsem vyrustal na vesnici a hodně jsem se toho naučil.Dodnes se mi hodně věci hodi,když rodiče stavěli rod. barák.Dnes už bydlim ve městě v bytě,ale byt si vymalují vždy sám.Je pravda že dnešní děti moc toho manuálně nezvládnou.Fandím tomu člověku,že se snaží děti něco naučit.Na druhé straně je pravda,že by měli mít ve škole nějaké paraktické dílny at něo zkusí.

Katka R.
Host
Katka R.

Jedním slovem nádhera. Je pěkné trávit čas se svými dětmi a ještě při tak krásné činnosti. Něco takového nám tu chybí. Zrovna přemýšlím jak synka (5 let) přivést k práci se dřevem, je zručný, umí s pilou (jednoručkou), ví na co je sekera, k čemu je kladivo a hřebíky a hlavně u toho přemýšlí. Kdyby mu to vydrželo, byla bych moc ráda. Ale chce to ho nějak motivovat aby viděl, k čemu to může vést – k vlastnímu výrobku, hračce. Nemáte někdo tip na nějakou publikaci nebo nejsou někde návody jak „truhlařit“ s dětmi?

Jana
Host
Jana

Zdravím a posílám odkaz na příručku polytechnické výchovy pro mrňata a jsou tam i instruktážní videa. Když máte pětiletého kloučka, snad se vám z toho něco hodí, vše je vyzkoušené přímo s dětmi. Snad najdete, co potřebujete :-)
http://www.podblanickeekocentrum.cz/cs/1108-metodicka-prirucka-a-video-polytechnicke-vychovy

Lojzík
Host
Lojzík

Naprostá pravda jsem rád, že jsem byl veden k manuální zručnosti, ať se dřevem nebo kovem. Třeba si umět poradit v každé situaci, brzo to budeme potřebovat.

Lea
Host
Lea

Dneska už mladí nemají moc možností,jak vést své děti k práci se dřevem a vůbec k manuání činnosti.Proto jistě ocení aktivitu tohoto pána.Moje vnuky vedou rodiče k takové činnosti alespoň o prázdninách,kdy jezdí „na vodu“.Letos mi dcera říkala, jak v jednom kempu na Sázavě jeden vodák dost překvapeně sledoval moje dva vnuky(6 a 10 let) ,jak v podstatě sami nanosili dřevo,nasekali ho a rozdělali oheň. Říkal,že se to už moc často nevidí.

Jirka_1
Host
Jirka_1

Za mých mladých let ničeho v obchodech nebylo a když bylo, šlo to dost do peněz. Tak jsme začali kutit, což nás donutilo se cosi o problému naučit a v nějakých kroužcích v rámci Domů dětí a mládeže jsme se pod vedením nadšenců pouštěli do stavby různých lodí, letadélek a jiného modelaření, stavění rádií a dalších elektronických pitomin. Takže jsme už cosi ohledně používání rukou při opuštění ZŠ uměli a nebyli jsme taková kopyta, jak je tomu dnes. Výhoda tehdejšího systému (jako jedna z mála, co měl) byla, že tyto kroužky podporovaly místní podniky dodávkami materiálu nebo příspěvky na činnost.… Číst vice »