Jiří Stárek

Nechci, aby nám ten náš národní poklad zrezivěl, a tak biju na poplach, říká ředitel ZUŠky

„ZUŠka nemá být produkční agenturou, která vyrábí program pro starostu,“ říká Jiří Stárek, který vede sedmnáct let Základní uměleckou školu v pražské Hostivaři a je ve své branži dost známý. I proto, že si často nebere servítky. 

V míře dostupnosti uměleckého vzdělávání je český systém základních uměleckých škol v Evropě ojedinělý. Snad nikde jinde na světě se tolik dětí z průměrných rodin neučí hrát na nějaký hudební nástroj. Je to tak?
Ano, tu síť zušek, kterou máme, tu nám opravdu všechny země mohou závidět. Je to naše specifikum s hlubokými historickými kořeny. Vidím to jako takové hrabičky, kterými neustále prohrabujeme velkou většinu dětské populace a snažíme se co největší část z ní přitáhnout k hudbě a jinému umění.

Kam až ty kořeny sahají?
Až do konce 18.století. Dlouho šlo pouze o hudební vzdělávání, další obory – literárně dramatický, výtvarný a taneční směr – se v základním uměleckém vzdělávání objevily až v polovině minulého století. V samých počátcích to bylo tak, že učitel měl na starosti kromě jiného i zajišťování hudební produkce na zámku a v kostele, tak si tehdy kantoři přivydělávali, no a k tomu se hodili malí hráči a zpěváčci rekrutovaní mezi žáky školy. Za naši hustou síť uměleckých škol mohou částečně i inspektoři, což je kuriózní. Někdy kolem roku 1830 byla císařskou vyhláškou nařízena kontrola uměleckých škol, a tak inspektoři vyrazili do terénu. Mnozí z nich při tom okoukali know-how a na penzi sami hudební školy zakládali.

Jak vycházíme ze srovnání se zeměmi, které taky byly součástí Rakouska-Uherska, třeba právě s Rakouskem?
Kupodivu jsme na tom daleko lépe a řekl bych, že to je oddaností věci ze strany lidí, kteří jsou do uměleckého vzdělávání dětí v Česku zapojeni. Díky nim jsou české zušky opravdu fenomén, který jezdí zkoumat lidi z celého světa. Co vím, tak v Rakousku mají školy a ředitelé menší možnost vlastní iniciativy, vše je tam jaksi víc než tady ještě svázané po rakousku-uhersku. Na Slovensku, se kterým jsme šli kus cesty společně, bohužel, se systém uměleckého vzdělávání spíš rozpadá, zatímco u nás se má k světu.

V dobách nesvobodných nebyl takový výběr zájmových kroužků jako je teď. V současnosti mají vaše školy velkou konkurenci. Snížil se nějak výrazně stav žáků zuš?
Ne, je stabilní, což je samozřejmě super, ale je třeba být ostražití. Může to znamenat i jistou generační setrvačnost. Já chodil do lidušky, můj kluk tam bude chodit taky. Je třeba se dívat i na to, nakolik zušky vedou opravdu děti k tvořivosti, a nakolik se tam neodehrává nic víc než nezáživné nacvičování skladeb, od kterého si žák, když to jednou skončí, jen oddechne a už nikdy pak piáno neotevře. Já jsem v komunitě zušek známý jako velmi kritický ředitel, který bije na poplach proti stagnaci. Ale je to proto, že nechci, aby nám ten náš poklad zrezivěl, aby nám ujel vlak.

Článek o zuškách – bývalých liduškách – kde se dozvíte víc. Klikněte na modrý odkaz.

Kdo nechodil do lidušky? Nenápadný český poklad aneb co potřebujete vědět o základních uměleckých školách

Zušky jsou masová záležitost, chodí do nich aktuálně přes dvě stě třicet tisíc dětí, je tedy jasné, že takový moloch neudrží všude špičkovou kvalitu. Dalo by se tedy spokojit s dobrým standardem. Ohodnotil byste současný stav dětského uměleckého vzdělávání jako dobrý standard?
Stoprocentně. A tak i vycházíme ze srovnání s dětmi s jiných zemí.

Kde jsou jeho neuralgické body?
Dobrá zuška stojí a padá s dobrým ředitelem. Na něm záleží to, jak vede sbor, jakou tvář a dynamiku škole vtiskne, jak škola pracuje s dětmi. Zda je to výrobna představení na objednávku starosty, jichž se účastní jen ti nejlepší, a zbytek dětí se dloube v nose, nebo zda je to opravdu umělecká výchova všech zapsaných dětí.

Co brání ředitelům zušek být dobrými řediteli?
Odvážím se říct slovo do pranice, ale já jsem tím známý. Je to česká připodělanost a pak ještě nějaké skutečně objektivní důvody. Z nichž jeden je třeba šestileté funkční období. Za šest let žádnou školu nevypipláte, ale vy nemáte jistotu, jestli budete moci ve své práci pokračovat, takže se držíte dost při zemi. Anebo se nedržíte při zemi, jste progresivní ředitel a chcete dělat nové věci, ale ve vašem městečku zvolí starostu vidláka a ten vám začne poroučet, že chce program na dožínky. Vy se vzepřete, třeba prostě proto, že máte se školou jiné záměry než z ní udělat produkční agenturu k dispozici starostovi, a co se stane? Starosta si vás nejspíš neoblíbí a v příštím funkčním období vás vymění. I když se ředitelé vybírají konkurzem, takový vliv zřizovatel určitě má.

Nejvíc zušek je myslím v jihomoravském kraji a člověk vidí z toho regionu na youtube klipy, které tam pyšná komunita v čele se starostou vyvěšuje. Žáci hrají, rodiče a prarodiče jsou dojatí. To je v pořádku, nebo ne?
Jako všechno to má rub a líc. Umělecké školy samozřejmě logicky tíhnou k tomu předvádět se svými žáky to, co je naučily, a to je v pořádku. Nemělo by se ale stát, že škola místo vzdělávání pořád nacvičuje: na ples, na open zuš, na to a tamto. Tento hon za pozlátkem má mimo jiné špatný dopad na velkou část dětí, zejména na ty, kteří na pódiu nezazáří. Vyrůstá tady otrávená generace, kterou nic nebaví. Protože se jim nikdo v honbě za nějakými vnějšími zisky pořádně nevěnoval, ať už rodiče, nebo škola. Je potřeba si ujasnit cíle základního uměleckého vzdělávání. Jasně, postarat se o talenty, to je jedna věc. Devadesát dva procent studentů konzervatoří a středních uměleckých škol prošlo zuškami, takže toto plníme. Ale druhým cílem, který je podle mě neméně důležitý, je hudebně vzdělávat i děti, ze kterých profesionální umělci a interpreti nebudou. A tyhle dvě role musíme umět harmonicky vyvážit.

Na zušku se dělají přijímací zkoušky, nějaká výběrovost tedy na vstupu existuje a nařizuje ji i zákon…
Mám s tím dost problém a možná ho taky jako jeden z mála ředitelů řeším. Vysvětlím. To, jak jsou tradičně postavené přijímací zkoušky, je podle mě zavádějící. Proč? Na přijímačky přijde sto dvacet dětí a vy máte bleskově vyhodnotit, zda mají rytmus, intonaci, jemnou motoriku, když tedy mluvím o hudebním oddělení. Na každé dítě máte osm deset minut. Učitelé to posuzují nejen v kvaltu, ale i s vysokou mírou subjektivity. Dítě je ve stresu, stojí samo před komisí, takže pokud je nesmělejší, může ho to ztrémovat. Tenhle systém jsme u nás před dvěma lety úplně změnili.

Ředitelem jste už pěkných pár let, proč až teď, když vám nevyhovoval?
Dobrá otázka. Nějakou dobu jen pozorujete, co se vám nezdá, než vás napadne, že by se to dalo změnit. Musí to asi nějak vykrystalizovat. No a další vysvětlení je, že aby se změna uchytila, nestačí ji mít ve vlastní hlavě, musí o ní být přesvědčení vaši kolegové. Celé dva roky trvalo, než si i můj sbor plně, hluboce uvědomil, že tímhle výběrovým řízením nic nepoznáme, že pěti- šestiletá děcka nemá cenu zkoušet tímto způsobem. Dělalo se to tak po celé generace, chvíli trvá, než se té představy vzdáte. Ale pak jsme na tom začali pracovat společně a dnes děláme přijímačky úplně jinak.

Jak?
Shodli jsme se na tom, že musíme to dítě pozorovat déle, ne osm minut, ale aspoň tři čtvrtě hodiny. A že musíme nějak eliminovat stres, který pro něj zkoušení před komisí představuje. Představte si malé dítě, jak stojí před třemi obrovskými dospělými a má jim na povel něco předvést. Takže jsme to pojali jako pohádku, jako příběh, který dětem vyprávíme, a součástí jsou úkoly, které mají provést. Ve skupině je jich víc, takže se tolik nestydí, vnímají hlavně vypravěče, který je vtahuje do děje, a už ne tolik dva další pozorovatele, kteří sedí za nimi a všímají si jejich projevů. Tito dva pozorovatelé pak navzájem své dojmy konzultují.

A ještě jedna věc, na kterou jsem pyšný. Při výběru jsme přisoudili určitou roli i intuici. Dítě třeba nesplnilo úplně všechny předpoklady, ale vám něco říká, že na to má. Tak to s ním zkuste, ono se to celkem brzy ukáže.

Jiří Stárek vystudoval Pražskou konzervatoř a Pedagogickou fakultu UK v Praze (obor školský management). Během studia na konzervatoři také zahájil studium na UMPRUM (obor kresba a malba), které nedokončil. V roce 1984 nastoupil do divadla ABC jako orchestrální hráč a ve stejném roce začal působit na LŠU jako učitel hry na klarinet a saxofon. V roce 1996 se stal zástupcem ředitele na ZUŠ Hostivař v Praze a od roku 2001 zde působí jako ředitel. Deset let zastával funkci předsedy Asociace ZUŠ ČR v hlavním městě Praze.

Rozhovor jsme napsali pro Akademii Lidových novin, kde vyšel 9.října.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

1

 
1 Počet vláken diskuze
0 Počet reakcí v diskuzi
0 Počet odběratelů diskuze
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Největší vlákno komentářů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

nejnovější nejstarší
Eva
Eva

Zaujala mne část, kde popisujete to jak jsou děti přijímány na ZUŠ. V současné době u nás děti přijímají na ZUŠ. V minulých letech, kdy ještě spolupracovaly učitelky se ZUŠ s naší mateřskou školou, vybíraly si děti při takzvaném pohovoru v naší mateřské škole. Děti byly uvolněnější a bezprostřednější. Rodiče nebyli přítomni. Učitelka vybrala děti u kterých objevila předpoklady a počátky talentu. V intonaci, rytmu, celkovém projevu i pro schopnosti hry na hudební nástroj. Děti se měly možnost zapojit i do tanečního a výtvarného kroužku. Měla jsem štěstí vychovávat několik takových talentů. Jeden z nich teď čtvrťák zpívá, hraje na… Číst vice »