Dětí je tu hodně, ale hry hrají spíš dospělí. A s určitým cílem. Týden strávený na venkovské usedlosti s programem pod názvem „intuitivka“ je takový wellness svého druhu pro učitele, rodiče a pro každého, kdo chce. A přijel i velký Pär… Tím cílem je společně a pod vedením lektorů hledat a snad i najít vnitřní spokojenost. S lehkostí, hravě a s vědomím, že i negativní emoce jsou naši učitelé.
Jan Kršňák, lektor rodičovských témat a autor knihy o vzdělávání, jezdí na podobné akce už šest let, od samého počátku, kdy se v Čechách začaly pořádat. „Na hodně věcí jsem přišel sám už dřív, ale zůstávalo to v hlavě. Díky hrám mi to přešlo do těla,“ hodnotí své zážitky. „Posunulo mě to moc.“
V pátek večer se tady, v Kubasově chalupě v podhůři Orlických hor, například hraje tato hra: ve velké podkrovní místnosti jsou rozestavěné velké, kulaté, měkké polštáře, ne pravidelně, ne do pravých úhlů, a mezi nimi jsou uličky. Skupina lidí plavně teče uličkami, rychlým i pomalejším krokem, může se zrychlovat nebo zpomalovat, nemělo by se prudce zatáčet a měnit směr. Jeden z lidí má čepici. Kdokoli ho potká tváří v tvář neboli naběhne do stejné uličky z opačné strany, je vyřazen ze hry. Není dovoleno unikat tak, že se člověk otočí na obrtlíku. Jde spíš o to odhadovat situaci předem a kroužit, nedělat ostré pohyby.
„Když se nám stane, že se prudce otočíme nebo v panice zahneme, máme možnost pozorovat svůj strach z prohry nebo touhu po vítězství,“ říká Honza. Situací, která člověku umožní uvědomit si, co se s ním děje ve skupině, je tu hodně. Každý najde svá slabá místa, zjistí, kde ho tlačí bota: strach z neúspěchu, stud za vlastní neobratnost…
Další oblíbenou hrou – hraje se venku na louce – je házení paličkami v kruhu. Od jednoho chytáš, druhému házíš, a to dělá společně kruh o pěti lidech. Když je vše, jak má být, nastane plynulý pohyb, jemný proud interakce, paličky se nesrážejí ani nepadají. Ideální skupinová dynamika. Když padají nebo se srážejí, taky je co zkoumat. Podle Švéda Pära Ahlboma, který je otcem zakladatelem tohoto směru-nesměru a přijel na tento seminář, i když mu je už osmdesát pět let, je dokonce neúspěch to nejlepší: „Když to člověku hned jde, nenastane ten moment, ze kterého se učíme,“ říká.
Účastníci
Jsou tu povětšinou lidé nějak spojení se světem vzdělávání, nebo se o něj zajímají kvůli svým dětem. Honza píše články s rodičovskými tématy, pořádá workshopy, se spoluautorkou napsal knihu Jak učit živě?. Je tu i učitel olomoucké SCIO školy, učitelka pražské waldorfské školy, taky asistent pedagoga. Celkově asi 40 lidí. „Jezdí hlavně rodiče nebo učitelé, kteří mají něco společného s lesními, waldorfskými, montessori nebo komunitními školami a školkami,“ říká organizátorka Jana Kočí. Sama má dceru v domácím vzdělávání a syna v běžné škole. Asi patnáct procent účastníků je podle ní ze zušek a běžných státních škol. Kromě učitelů jezdí lektoři jógy, koučové, programátoři, lidi z neziskovek různého typu, často pomáhajících, ale je tu i realitní makléř. Dvě třetiny jsou ženy. Průměrný věk kolem čtyřiceti. Jana Kočí je původní profesí ekonomka, pracuje v neziskovce a tato setkání, víkendová i delší, organizuje několikrát ročně.
Pedagogika pro každého. Vychovat sebe
Intutivní pedagogiku vymysleli a rozvíjejí učitelé, ale „není to pedagogický směr v klasickém slova smyslu, nemá metodické materiály, zakladatelé i lektoři se v teorii drží spíš zpátky,“ říká Jan Kršňák. Učitelé-vizionáři Pär Ahlbom a Merete Lövlie (která navštíví Česko na podzim) založili ve Švédsku školu a tam mnoho svých poznatků zkoušeli, ale svázat je do struktury metodik a postupů se jim evidentně nechce.
Cílem intuitivní pedagogiky je pomoci učitelům dobře učit, ale není to nějaká další metoda práce s dětmi. Je to metoda práce na sobě, která je univerzální, takže „pedagogika“ je určité zúžení. A možná i slovo metoda je nepřesné. Je to cesta sebeobjevování a sebezdokonalování.
Pär Ahlbom dodává celé akci svůj magnetismus. Je zajímavé, že ačkoli je pro účastníky autorita, netvoří to žádnou překážku ve volné komunikaci. Tlumočnice ho při výkladu chytí za rameno, lidé se kolem něj sdružují bez obav a přirozeně. Tu se přidá ke hře, tu něco vysvětlí těm, kdo se ptají. Vede workshop volného kreslení. „Volnost může být svoboda, ale i chaos. Svoboda není náhoda,“ říká. „Když někdo chrstne kýbl barvy na plátno, výsledek je náhoda. Když to ale udělá tisíckrát, je to už něco jiného. Ta práce se oplácí,“ pokračuje.
Pär se hluboce zajímá o hudbu, stejně jako jeho žák Dieter Schwartz, učitel, ale taky hudebník a dirigent orchestru. Ten tu vede zase workshopy hlasových cvičení a komunikační cvičení. Dalším lektorem je Slovák Peter Živý. Peter tu vymýšlí pohybové hry. „Děti by se měly ve škole učit milovat život, to především,“ říká se širokým úsměvem.
Být v pohodě, ale jak?
„Rodič by měl dětem zajistit dvě věci: uspokojit jejich základní potřeby a být v pohodě, spokojený sám se sebou. A to je to nejtěžší,“ říká Dieter Schwartz na jednom ze skupinových setkání. U učitele je to podobně: základem učení je duševní stav učitele, od toho se vše odvíjí. Při velkém zjednodušení je intuitivní pedagogiku možné shrnout takto: Máte nějaký problém s kýmkoli? Řešení hledejte u sebe. A najdete ho, když budete chtít. A hledejte ho hravě, bez obav, odvážně.
„Setkání ‚intu‘ jsou takový wellness pro učitele,“ říká Jana Kočí. Wellness postavené na víře, že přebudovat se na osobnost bez vnitřních konfliktů je možné. „Nemusíme se se svými strachy a potížemi naučit žít, můžeme je vyřešit,“ říká Dieter Schwartz „Dítě se nejlépe naučí, co umíme my. Předávat něco, co sám neovládám, čím nežiju, je těžké, v dnešní době skoro nemožné,“ říká dále. Naučit se žít – to je dnešní úkol učitele. Pak se to naučí i děti.
Lektoři sami na sobě vše, o čem mluví, vyzkoušeli. Teď to předávají dál.
Co se stane
Intuitivní člověk v tomto pojetí je tedy někdo, kdo zná sám sebe, je v sobě ukotvený, se sebou spokojený, vnější situace včetně těch nepříjemných ho nerozhází, a když rozhází, tak s tím pracuje. Podle Honzy je změna na lidech, kteří jezdí tak jako on od začátku, dobře viditelná.
„Já osobně jsem klidnější,“ říká. „Lépe se mi komunikuje s lidmi. Pomáhá mi to se lépe zařídit ve vztahových situacích, lépe umím číst dynamiku skupiny. Tohle se nedá zvládnout jen přemýšlením. Člověk pochopí, ale nevyřeší. Problému rozumíš, ale on tě vždy v nějaké situaci přepadne a zachvátí. Naše vzorce chování jsou hluboce zaryté do těla a mysli a kdo je chce změnit, musí tam za nimi. Dostat se do kontaktu se svými pocity. Vidět, rozlišit, vyřešit… pokud možno, a když ne, být spokojený s tím, jak to je. Život není dokonalý.“
Rozhovor s Pärem Ahlbomem si můžete přečíst zde.
Rozhovor s Dieterem Schwartzem o jeho školní praxi najdete zde.
Další rozhovor s Dieterem Schwartzem o řešení vnitřních konfliktů bude následovat.
(akci fotila Silvie Lišková)
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Přemýšlel jsem minulém o vyjádření autorky k této sérii článků a uvědomil jsem si, že vlastně také vím o lidech, o kterých by se dalo říct „dnes divný, zítra střední proud“. Možná by stálo za to o nich také napsat. Pan Kolesa je sice už bohužel mrtvý, ale co třeba JUDr. PhDr. Mgr. Mgr. Henryk Lahola? Jeho postoji k životu jsem se také dřív smál, ale dnes to začíná být běžné.
Snazime se psat o tom, co si myslime, ze muze byt nekomu uzitecne nebo inspirovat. Nahled na to se muze lisit. Vidim, ze na nasich strankach travite hodne hodin. Coz muze znamenat, ze se sem chodite inspirovat. Pokud je to z nejakeho jineho duvodu, je to samozrejme Vase vec a Vase rozhodnuti, jak travit svuj cas. Hezke odpoledne!
Jest tak, navštěvuji Vaše stránky, protože píšete o tématu které mě velmi zajímá (školství). Ostatní témata už tolik ne 🙂 ale s tím čtyřnásobným doktorem jsem to myslel vážně. Všichni si z něj utahovali, ale teď se stává společenskou normou vystudovat vysokou školu (nebo dvě) a vůbec nic z toho, co se tam člověk naučí nevyužít v profesní praxi. Podobně zmíněný M.Kolesa, ale to by se hůř vysvětlovalo.
To je každopádně pro mě celkem zajímavá informace, ani jednoho z pánů, přiznám se, neznám. ps. O prázdninách je školních témat méně, vyčkejte na září. Ale zítra máme něco o letní škole matikářů, to by Vás mohlo zajímat. Metoda podle prof. Hejného opět ve hře:-)
Děkuji za zajímavé téma. Mohla byste uvést nějaký odkaz na „setkání intu“ případně paní Kočí? Případně odkaz, jak by hylo možné zachytit podzimní návštěvu paní Merete Lövlie. Je na čase myšlenky uvést do reality, (nebo těla?).
Současná doba sebou přináší nové způsoby, jak na sobě pracovat. Ale tak trošku mi to připomíná hry, kdy jsme ještě jako děti spoustu her hráli bez přítomnosti dospělých. Poznávaly pocit z výhry i prohry, charakterové vlastnosti soupeře. Poznávali sebe sama. Vím, že jsem měla vždycky více obav z poznávání nových lidí, někteří zklamali, ale našla jsem i spoustu dobrých kamarádů a později i přátel. Byli lidé se kterými mi dobře nebylo a tak jsem se jejich společnosti spíše vyhýbala. Poznávání těch druhých chtělo svůj čas a pak si to sedlo. Vyskočila jiskra a já poznala, že ten člověk je ten, se kterým stojí za to trávit s ním společné chvilky. Byla to taková zkušenost z mládí. Ale hodně mi dala moje práce. Děti jsou takové krásné zrcadlo do duše. Neumí být falešné, alespoň já to tak vnímala. Co řeknou, to myslí upřímně a nikdy ne za zášti. prostě s pouhého poznávání odlišností každého z nás. Zpočátku nejistá, ale začalo mě to dost bavit. A tak jsem kromě toho, že jsem dětem předávala nové, jsem pozorovala jak se staví k věcem v různých situacích. Hledala jsem ty, kdy byly děti nejvíc v pohodě. Zjistila jsem, že když moje nálada byla pod psa, děti to uměly velmi dobře vycítit. A proto jsem začala vždycky na začátku školního roku. Poznat co nejdříve koho mám před sebou, že chápu jeho problémy a že po mámě a tátovi jsem ta, která má být dítěti vždycky na blízku, tak aby se cítilo jistě a bezpečně. pak už ukáže samo co umí. Bylo to hodně, co v životě dětí bylo pro mně pořád něčím novým. Být v pohodě, ale jak? Mít s dětmi svůj společný řád, domluvená pravidla, vzájemný respekt, zodpovědnost. I ti malí si umí všímat, když se něco děje. V hlavě mi prolínaly metody, postupy a všechna ta teorie, kterou se člověk během studia naučil. Pomáhaly hodně, ale všechny situace přece jen neobsáhly. přicházela nová doba a člověk zjistil, že musí jít dál. Přidala jsem si mezi všechny tyhle poučky taky slova improvizace, naslouchání, vnímání a vcítění. Dost mi to obohatilo moji práci. A byla čím dál zajímavější. Důležité bylo položit si otázku, chtěla bych to takhle já? Bylo by mi dobře? Naučit děti správné komunikaci a umět ji sám používat, je myslím tím prvním základem k dobré pohodě nejen u sebe, ale i těch druhých. Pravidlo komunikace se dá porušit a zničit si tak svoji prestiž během jedné věty. Udělala to tak v závěru moje nadřízená a pochodila s nepořízenou. Její hodnocení jsem už slyšet nechtěla, stačila jedna věta. Já jsem pochopila, že moje celoživotní práce měla smysl a že moje děti mi daly v životě strašně moc.
Pokud jste na FB, tak to je jednoduché: stránka je zde
https://www.facebook.com/Intuitivn%C3%AD-pedagogika-398898903566782/.
Webovou stránku zjistím… Nebo mi napište zprávu na kontakt uvedený dole, dám vám email přímo na organizátory. Díky za zájem.
web je tento https://intuitivnipedagogika.cz