„Některé děti z naší školy cestují jen o prázdninách a to většinou k moři. Buď mají rodiče tak zaměstnané, že je nevidí ani o víkendech, nebo žijí v neúplných rodinách a výlety taky moc neprovozují. Jsem ráda, že jim můžu nabídnout alternativu k počítačům a nákupním centrům,“ říká Tereza Bočanová. Každý měsíc tak mohou studenti pražského Gymnázia Thomase Manna strávit jeden víkend poznáváním České republiky. Takzvané „puťáky s Bočis“ si pochvalují děti i hlavní duše projektu, učitelka biologie a zeměpisu Tereza Bočanová. Batohy na záda, nákupní seznam v mobilu, pracovní listy s sebou a jede se.
„Paní učitelko, my pořád jezdíme a lítáme s rodiči do strašných dálek, ale vůbec neznáme Českou republiku,“ říkali studenti Tereze Bočanové pravidelně při hodinách zeměpisu. Protože Tereza je akční žena, která kromě učení hraje závodně volejbal, studuje a cestuje, netrvalo dlouho a na škole se zrodil nový kroužek – puťák. Tereza s napětím čekala, jaký bude zájem.
„Přihlásilo se 15 studentů, a pravidelně pak jezdilo na každý výlet okolo 11-13 studentů. Postupně se rozkřiklo, jak moc je to fajn, a letos je dětí přihlášených 35,“ říká Tereza Bočanová, a dodává: „Místo, kam pojedeme, vybírám já. Já také zařizuju ubytování – už jsme byli pod stanem, v chatkách, na horské chatě i v penzionu. Podmínkou je, aby se tam dalo vařit. Seženu i nějaké zajímavé exkurze. Zbytek je ale na dětech.“
O půl druhé v noci smažit řízky? Klidně
V pátek hned po škole se vyráží, obvykle vlakem. Už od pondělka ale studenti řeší jídelníček – co se bude vařit, a kde a kdy se nakoupí. Někdy se dělá hromadný nákup cestou, jindy se děti dohodnou, kdo co poveze.
Po dojezdu na místo se studenti dělí do dvou skupin. Jedna skupinka plánuje, jak si rozvrhnout aktivity. Je třeba najít v mapách cestu, zjistit si spojení na místo, odhadnout, kolik času co zabere. „Myslím, že to děti obohacuje v tom smyslu, že se učí plánovat, přemýšlet, orientovat se ve světě,“ vysvětluje Tereza Bočanová. „Snažím se jim do toho příliš nezasahovat. Chybami se člověk přece také učí. Když jsme byli v Třeboni na kolech, kroužili jsme dvě hodiny kolem města, než jsme trefili trasu. Tím pádem se nám ale výlet protáhl na 100km. Zvládli to i primáni, ale myslím, že od té doby jsou studenti při práci s mapou pozornější.“
Druhá skupina dětí se mezitím stará o jídlo. Pro některé je vaření naprostou novinkou a někdo se v něm našel. „Mám zpětnou vazbu i od rodičů, kteří říkají, že do té doby naprosto neteční kluci se teď i doma zkoušejí postavit ke sporáku,“ usmívá se Tereza Bočanová. Jelikož i tady je plánování hodně na dětech, občas se stane, že se příprava jídla protáhne – v Ostravě tak chlapci smažili řízky na druhý den v půl druhé ráno, a bez řečí.
Kde domov můj? Některé děti toho o Česku mnoho nevědí
Děti už byly v Jizerských horách, na Lipně s výletem do Německa, v Ostravě, na Třeboňsku, v Babiččině údolí nebo na Vranově. „Paní Bočanová má v našich vycházkách vždy nějaké zajímavé komentáře o přírodě, vegetaci nebo o něčem podobném, takže se toho hodně dozvíme,“ říká tercián Filip Troníček, který vede webové stránky a facebookový profil kroužku.
První letošní puťák se odehrál v Praze s přespáním ve škole. „Nejdříve jsme se prošli ze Střížkova pěšky do centra a po cestě jsme se různě zastavovali, řešili zahrádkářské kolonie a bydlení v bungalovech, dopravní obslužnost a co se děje s částmi Prahy, kde dojde k velkému dopravnímu omezení nebo proč se všude po cestě podél cyklostezky válí mnoho nepořádku,“ popisuje Tereza Bočanová, jak děti strávily víkend ve svém rodném městě. „Následně jsme se přesunuli do televizní věže. Všichni již byli znaveni, ale ještě jsem si dovolila kratičký úvod do územního plánování a urbanismu,“ říká paní učitelka. Nahoře strávili něco okolo dvou hodin, hodně se fotilo, hodně se řešilo – co je vidět, jak je Praha z ptačí perspektivy krásná, proč vede uliční síť právě takto a ne jinak, co vše je z věže vidět apod. „V neděli jsme vyrazili na dopolední program, kde jsme měli přes agenturu Pragulic nasmlouvaného průvodce z řad bezdomovců, který nás provedl nejen jeho životem, ale životem bezdomovců vůbec,“ pokračuje v popisu výletu Tereza Bočanová. „Poradil, kterým místům se vyhnout, a vyzdvihl práci magistrátu, který nechal zřídit na Vltavě ubytovnu pro bezdomovce – loď s názvem Hermes. Byl to neskutečně silný příběh a i velké téma pro cestu zpět na gymnázium, kde se pak uklízelo a výlet končil,“ dodává.
Dejte dětem důvěru, oplatí vám zodpovědností
„Podobný kroužek jsem navštěvoval už na základní škole, takže na gymnáziu jsem neváhal a přihlásil se znovu. Chtěl jsem to posunout ještě na trochu vyšší úroveň. Taky jsem se chtěl lépe seznámit i s ostatními z vyšších a nižších ročníků. Puťáky mě obohatily ve všech možných oblastech, nejvíce ale asi, že jsem poznal, že učitelé jsou také lidi. Chováme se tam všichni jako jedna rodina, a tak jsou všechny puťáky bez stresu,“ říká tercián Filip.
Víkend strávený se spolužáky vyjde obvykle zhruba na dva tisíce korun. Tereza Bočanová tvrdí, že kroužek je otevřený všem – i vyhlášeným třídním sígrům: „Oni ti sígři se totiž mimo školu chovají úplně jinak. Zatím jsem nemusela řešit žádné kázeňské problémy. Nikdo se mi neopil, nikdo za rohem nekouřil. Mám pocit, že když jim člověk dá šanci věci řídit a ovlivňovat, tak nepotřebují rebelovat.“
Tereza zatím v souvislosti s puťáky řešila jedinou nepříjemnost. Ostatní děti mají prý tendenci podezřívat účastníky víkendovek, že se „vtírají“ učitelce a snaží si tak zajistit lepší známky a výhody. „V každoročním hodnocení od žáků ale mívám za spravedlivost 97%, tak snad si to dokážu ohlídat, abych ty svoje výletníky neupřednostňovala,“ uzavírá Tereza Bočanová.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Díky, Díky, Díky,…….
Ještě dovětek, tak takhle nějak vypadá , když si kantor získá tu správnou kantorskou prestiž, jde do toho společně se žáky. Mají stejné podmínky a spoustu času poznávat se navzájem. To je jedna z těch lepších cest. Oživily se mi vzpomínky na má školní léta. Díky.
Moc pěkná ukázka toho,jak by se měli chovat učitelé,kterým na dětech opravdu záleží.Velmi oceňuji všechny pedagogy,kteří v sobě najdou sílu,věnovat se dětem navíc i ve svém volném čase.Je hanbou naší vlády,že dlouhodobě do školství dává nejméně peněz v takřka v celé Evropě.Na tom,že naše školství zatím nekleslo také na úplné dno,mají největší zásluhu právě takoví srdcaři,jako je paní učitelka.
Dobrý den, dovolím si reagovat jako (začínající) učitel. Opravdu si myslíte, že pouze takhle má vypadat učitel, kterému na dětech záleží? Mě třeba na mých studentech záleží, beru jako radost a povinnost je něco naučit a to nejen v mantinelech svých předmětů, ale rozhodně nemám čas se jim věnovat v této míře. Čtyřikrát týdně mám trénink a cca 2 – 3 víkendy v měsíci jezdím po turnajích po republice, když se daří tak i po Evropě. Do toho mám ještě rád svůj osobní život, kterému rád obětuji zbylý volný čas. A ještě k tomu všemu, což považuji za povinnost učitelů, takže to neberu jako nic, čím jsem výjimečný, si doplňuji vzdělání.
Jsem proto horší kantor, když se, nejen, svým šesťákům (a loni pátákům) věnuji jen ve všedních dnech do maximálně 5 hodin odpoledne? Jsou proto horší moji kolegové, kteří mají svoje rodiny, kterým musí věnovat 99 % volného času, a proto rozhodně nechodí se svou třídou o víkendu na výlety?
Já samozřejmě zmíněné kolegyni v článku fandím, je to super. Ale rozhodně bych tohle nepovažoval za standard. Prostě to jednoduše není možné pro každého.
Možná jsem Váš příspěvek jen špatně pochopil, v tom případě se omlouvám, doufám, že jsem nereagoval nijak podrážděně. To nebyl můj záměr. Mějte hezký den.
Těžko říct, jaký jste kantor, ale jako člověk mi přijdete poněkud vztahovačný a hysterický. Nikdo tohle za standard nepovažuje. Naopak, právě proto, že je to nadstandard – pro děti velmi přínosný nadstandard, se o tom píše :-).
Jste opravdu aktivní ve svém životě, možná je dobře, že jste pro děti příkladem. Ale je teď dost hektická doba i pro děti. Někdy jsou takhle vytíženi i rodiče. Já jen napíšu, někdy si vzájemně chybíte. Jestli se touto myšlenkou budete zabývat je na Vás. Přeji Vám hodně úspěchů ve Vašem životě jak v povolání, tak i osobním.
Myslím,že už to tady řekli jiní za mne.Velmi oceňuji ty,kteří toto dokáží.To ale neznamená,že jiným učitelům nemůže na dětech záležet. Ale jste mladý a máte i jiné zájmy.To je pochopitelné. Ale věřím,že i paní učitelka má i jiné zájmy,nebo rodinu .Přesto to dělá,i když by nemusela,nikdo ji nenutí .Ale ví,že to ,co do dětí vložíme,se nám vrátí.Běžné to není,je to nadstandart.Poznají se podle toho právě ti srdcaři.Nejsou to jen učitelé,ale i vedoucí rúzných sportovních kroužků,skautu,mladých hasičů a já nevím koho ještě.Ale u učitelů bychom to potřebovali nejvíc. Přeji Vám mnoho úspěchů ve škole,spokojené žáky a hlavně tam vydržte,Mladých učitelů je málo
Dekuji za odpoved, zrejme jsem Vas post opravdu jen spatne pochopil. Tak at se dari i Vam. Nashledanou.
Děkuji za ve skrze pozitivní ohlas. Nepovažuji se za někoho výjimečného, ale vím, že beru svou práci jako poslání a moc o ní jako o práci nemluvím. Chtěla jsem být učitelkou od svých pěti let. Mám dvě malé děti 4 a 8 let, trénuji 4x týdně volejbalisty, a mám cca jeden volný víkend v měsíci, někdy ani to ne. Vždy při začátku soutěže udělám rozpis víkendů na celý školní rok, a tam kde v daném měsíci není volejbal o víkendu mám možnost dát právě naše puťáky. Na některé si beru i své vlastní děti, studenti je berou stejně jako volejbalisti jako takové maskoty. Mám úžasného manžela, který mě v tomto všem podporuje a i když se kolikrát stane, že je to právě on, kdo musí vyprat prádlo, dát prát myčku případně uvařit, veřejně pohlašuje, že je na mě hrdý. Dcerka by jednou chtěla být také učitelka, což mě strašně moc těší. Jsem ráda za každého kantora, který svou práci bere zodpovědně, ale i s určitou dávkou nadhledu a věnuje se dětem/studentům a má je rád. Jak napsal kolega Jan, každý to dělá podle svého, podle toho co si stanoví jako hodnoty a určitě notná dávka psychohygieny je potřeba, pro mě je takový puťák neskutečný relax, spojený s neuvěřitelným kopcem srandy, a jak napsal Filip, ty děti poznají učitele i jako člověka, což je v některém vývojovém období dětí/studentů dost důležité.
Tak hlavně, ať Vám to vydrží, protože je to opravdu super, a ač to tak možná nevypadalo v mém úvodním komentáři, vážně Vám fandím. Hezký zbytek víkendu, a jen to nejlepší v dalších (nejen) školních dnech.
Hned mi bylo jasné,že jste moje krevní skupina.
Urcite jste to nemyslela zle, ale vyrceny nazor, ze takto by se meli chovat ucitele, kterym na detech zalezi, je tak desivy. Pan ucitel Jan to napsal velice hezky. Mne take velmi zalezi na detech, ktere ucim. Delam pro ne mnohem vic kazdy den a nepocitam cas navic, ktery mi nikdo nikdy za ty roky nezaplatil a nezaplati. Chci jen rici, ze dobry ucitel muze mit tolik ruznych podob! Pani ucitelce z clanku fandim a preji ji hodne sil!
Krásná aktivita, Ano, takhle si představuji učitele – ne jako drába, ale jako průvodce životem. Přeji šťastné cesty 🙂
Chtěla bych jen napsat, že mi přijde škoda, že takto paní učitelka tak trochu „musí“ suplovat funkci, kterou by mohl skvěle plnit fungující skautský (či jiný) oddíl. Ten je na toto specializovaný, má ve vedení širší kolektiv dospělých, kteří se mohou flexibilně prostřídat v zodpovědnosti za přípravu programu a nemusí tomu obětovat takřka všechen volný čas. Nehledě na to, že jsou to často ještě studenti či mladí pracující bez rodiny, kteří tomu ten čas obětovat mohou a v rámci oddílu je zaručena jistá kontinuita obměny generací, díky které nemusím mít strach, že až na aktivní činnost kvůli péči o vlastní děti nebudu mít čas, se to celé zhroutí.
Odpadá s tím i obava před razítkem „vlezdoprdelky“, které je jistě horší, než razítko „skautíka“, obecný obraz hnutí už se dle mé zkušenosti tak jako tak výrazně zlepšil a děti se dnes před spolužáky nestydí přiznat, že chodí do skautu.
Samozřejmě nechci nijak snižovat hodnotu toho, co paní učitelka dělá, díky za každého takového pedagoga, nicméně jak už v diskuzi zaznělo, je zcestné chtít něco takového po každém učiteli, stejně jako je zcestné chtít po lékařích, aby sloužili 3 dny v kuse „protože je to přece poslání“ a „pacient je nemocný i jindy, než od 8 do 4“. Ne, je to povolání, jako každé jiné a lékař i učitel mají právo po 8 a půl hodinách jít domů a trávit svůj volný čas naprosto dle své libosti. Pokud má paní učitelka energii a náladu na to, trávit s dětmi i víkendy, tak se může realizovat například právě ve skautském oddíle (jak to také často je). Jediné, o co by ve srovnání se současným modelem přišla, je vztah ke „svým“ dětem ze školy, což se ale dá řešit propagací oddílu ve škole ap.
Myslím tedy, že by si mládežnické organizace zasloužily v tomto směru velké uznání a veškerou možnou podporu, naštěstí v poslední době jsou skauti a jiní velmi pozitivně přijímání a spíše než na nedostatek finančních prostředků narážíme na díry v prostředcích lidských. V tomto směru tedy mohu apelovat pouze na to, abyste do oddílu děti dávali a abyste se o činnost oddílu zajímali, dávali vedoucím svých dětí zpětnou vazbu (možná i trochu kontrolovali kvalitu jejich práce, máme na to sice kvalifikaci, ale především celý systém funguje na dobré vůli a dobrovolnosti) a snažili se je v jejich volnočasové činnosti podpořit a ocenit, protože ten kdo na tom ve výsledku nejvíce profituje, jsou vaše děti 🙂
P.S. Jo a sígry bereme taky, a dokonce například naše podzimní 4 denní výprava stojí tak 600, ne dva tisíce – opět především díky tomu, že jsme systémově organizovaní a podporovaní státem, krajem či městskou částí. Díky tomu si může rodina dovolit zajistit smysluplný víkendový program místo jednomu dítěti dětem třem.
Tady nejde v tomto případě o to, aby zpětně učitel kontroloval, do jakého kroužku a co všechno žák poznal jinde. Tady se hledala cesta, jak právě v oné třídě, či skupině dětí doplnit poznatky, které ve vzdělání chybí. Spojit dobré z užitečným. Myslím si, že nejvíc se kantor pozná právě mimo školní budovu a pokud se žáci měli možnost přihlásit sami a dobrovolně, je to jedna z cest. Učíme děti poznávat svět všemi smysly, jak nám připomínají naše ŠVP i dřívější osnovy. To co je spojené se zážitkem, zůstává v paměti daleko víc ukotvené. Na náš společný výlet do Tater v osmičce vzpomínám do dneška a Jeseníky jsou pro mně srdcová záležitost. A určitě tohleto nikdo paní učitelce nenařídil. O to víc má tato aktivita cenu.
Určitě se vším, co píšete, souhlasím a je super, že se něco takového na jedné konkrétní škole podařilo.
Bohužel dostat toto zážitkové učení do běžné školní praxe ve větší míře, než 1 výlet ročně, je utopická představa spojená s rozsáhlou právní reformou celého vzdělávání a i při nejlepší vůli to ještě pár desítek let potrvá.
Pokud od dětí sám vzešel podnět, že by o puťáky stály, tak zjevně nějaký alternativní kroužek v jejich okolí (ne nutně geografickém, spíše v jejich sociální skupině), který by tyto potřeby naplnil, nebyl. Kromě té vzdělávací složky určitě bude mít na úspěchu puťáků velký podíl i to, že je na akcích dobrá nálada, že si mohou samy zorganizovat, co budou dělat ap.
Snažit se tento směr ve školách podporovat a budovat dobré vztahy učitel – žáci je správné, jen si myslím, že nestátní vzdělávací organizace jsou schopné tu samou energii (pokud se jako rodič chci rozhodnout, zda budu lobbovat za zážitkovou výuku ve škole, nebo místní skautský oddíl) využít mnohem flexibilněji a lépe.
Přála bych si, aby každé dítě mělo možnost podobný „puťák“ zažít, pokud o to bude stát, a v 90 % případů je toto jednodušší zařídit přes oddíl, než přes školu.
Celou dobu samozřejmě mluvím o „dobrém oddíle“, ne vždy to třeba ve skautu funguje ideálně, většinou právě kvůli personálním problémům. Je mi jasné, že konkrétní situace v konkrétním místě je pokaždé trochu jiná a „nejlepší řešení“ může být tím pádem také různé.
Zuzano,sama jsem ve svém příspěvku např. skauting zmiňovala,v souvislosti s tím, že i tam se podobní srdcaři hojně vyskytují.Sama jsem v jednom takovém oddíle působila,právě ,když jsem měla vlastní děti v tom věku.Je pravda ,že i takovéto poznávací puťáky jsou ve skautu realizovány,ale není to jejich hlavní náplní.Paní učitelka učí zeměpis a biologii a puťáky bere jako takovou „výuku v praxi“. A zřejmě není třeba se obávat,že by jí vlastní děti v této činnosti mohly být na překážku,protože je často bere sebou,jak psala. Je s podivem,kolik lidí si myslí,že děti jsou rodičům překážkou v jejich různých činnostech