Malé dítě v nás má absolutní důvěru, intuitivně a bezvýhradně věří, že je zachráníme, když se ocitne v nesnázích, že vyřešíme všechny jeho problémy. Důvěřuje tedy nám a koneckonců věří i sobě. I své vlastní budoucnosti. Ještě nějakou dobu neumí lhát, nicméně velmi rychle, a většinou náhodně, přijde na to, že z nepříjemné situace, prohřešku se lze snadněji a bez větších následků dostat, když je zkusí svést na někoho jiného, když prohlásí, že o tom nic neví, že to neudělalo ono. Nedělá to nijak záludně či vychytrale a zpočátku tak činí velmi průhledně, jen to zkusí a vidí, že to občas zafunguje. Brzy se také naučí, že přes všechny naše řeči se na některé jeho prohřešky nepřijde. Postupně si může uvědomovat, že ani jednání dospělých není vždy bez poskvrnky. Slíbíme něco a nesplníme, nepomůžeme mu v situaci, kdy bychom mohli, vidí, že se občas vymlouváme, někdy dokonce přijde na to, že jsme zalhali.
Podstatné je, že už naše reakce na tyto jeho prvotní výmluvy, a dokonce lži významně předurčují pozdější vývoj. Jestli zareagujeme mravoučným kázáním o zklamání, morálním selhání, výčitkami, křikem, zákazem, trestáním, odmítnutím lásky, příště si zkusí dát větší pozor, a jak bude starší, budou jeho výmysly sofistikovanější, rafinovanější, a tedy i z jeho pohledu a leckdy i fakticky efektivnější. Bude se jednat o skutečné lži, a ne o nedorozumění. Jde pak o souboj, jestli nás dítě dokáže napálit, přelstít, nebo jestli my na to přijdeme. Někdy se velmi rychle vytvoří začarovaný kruh lží a trestů, ze kterého se některé dítě nevymotá ani v dospělosti. Ve škole to pak může znamenat, že se stále musí něco vyšetřovat, což stojí čas i energii. Také se u některých dospělých poučí, že sdělení pravdy mu přinese přes všechny sliby mnohem větší komplikace než odhalená lež – zjistí, že říkat pravdu je větší riziko než zkusit lež. Je velmi naivní představa, že se tímto naším přístupem z dítěte stane zrale důvěryhodný, pravdomluvný, zodpovědný dospělý. Pokud pak totiž nelže a nepodvádí, tak spíše ze strachu, aby nezklamalo autoritu, než z vlastního vnitřního přesvědčení.
Dítě musí občas nepravdu vyzkoušet, protože to v dané chvíli je nejrychlejší, nejdostupnější, nejpohodlnější, a tedy i nejvhodnější řešení. Dítě se teprve učí domýšlet souvislosti, velmi často tak lež alespoň na chvíli oddálí něco nepříjemného, či dokonce trest. Lež je zpravidla uvědomělá. Dítě ovšem často a zcela běžně přehání, špatně vyhodnotí situaci, selektivně vybírá ze skutečnosti pouze pravdivá data promlouvající v jeho prospěch, neumí ještě dobře oddělit popis faktů od
interpretace. I dítě má právo v některých situacích být zaskočeno, zpanikařit, zazmatkovat a zvolit špatnou variantu. A stejně jako my si někdy něco špatně zapamatuje.
V této souvislosti příliš nevolám po striktním dohledávání pravdy. Rodina ani škola nepředstavují policii nebo soud. Někdy je pro obě strany až dehonestující úporná snaha dovést dítě k přiznání. I slovem lež bych spíše šetřil. Existují jiná označení nepravdy, která jsou pro všechny mnohem přijatelnější – omyl, nedorozumění, nepochopení, zapomenutí… Přitom zůstane zachováno, že skutečnost je jiná.
Máme tedy lži ponechávat bez povšimnutí a tvářit se, že dítěti vždy plně věříme, případně je neustále omlouvat? Podstatné je odmala fakticky dítě podporovat v tom, že občas nějaký přestupek uděláme každý a svět se nezboří. Pravda je pak někdy trochu nepříjemná, ale je podstatně výhodnější než lež. Pro dospělé to znamená přijmout pohled, že když už dítě něco provede, tak je třeba okamžitě hledat východiska a napravovat přestupek, případně někdy přijmout opatření, aby se nemohl opakovat. Důležité je klást důraz na odčinění – dítě není hloupé, většinou ví, že udělalo něco špatně, a ví, že musí něco následovat. Rozhodně se tedy nemusíme bát uplatnění následků. Již jsem zmínil, že doporučuji akceptovat, že se jednalo o nedorozumění, nedopatření, chybu. Zlý úmysl se může někdy rovněž vyskytnout, často však jde o nezralou reakci na zklamání, bezmoc. Část prohřešků můžeme zlehčit, a dokonce obrátit v žert. Pak mohou být naše kritiky, výhrůžky, stížnosti o něco výraznější. Jestliže se podaří přestupek co nejrychleji napravit, lze o chvíli později snadněji mluvit s dítětem o příčinách i prevenci opakování. K tomu je ovšem dobré alespoň mírně porozumět důvodům. Náš vhodný přístup však rozhodně nezpůsobí, že dítě bude od útlého věku zcela vzorné, že se nás nikdy nepokusí ošulit. Když však ve svém přístupu vydržíme, efekt se dostaví. Výchova je dlouhodobá záležitost s jasným cílem. Už jsem naznačil, že za nevhodné pokládám výčitky typu zklamal jsi mě, já jsem ti to říkal a tys mě neposlechl.
Samozřejmě musíme počítat s tím, že dítě nás občas ošidí. Občasná zaškobrtnutí se na této cestě prostě vyskytnou. Důvěra vede ke ztrátám. Ovšem nedůvěra a důkladné vyšetřování a prověřování všech skutečností neznamená, že dítě nebude vůbec podvádět a že nás nikdy neošidí. Osobně jsem dospěl k přesvědčení, že „ztráty“ z důvěry jsou výrazně nižší, než když dítěti nevěříme, všechno dopředu zpochybňujeme. Žádný „podvod“ bychom neměli dramatizovat. Důležité je odčinění.
Počítej s tím, že teď budu vše důkladněji prověřovat. Nechci totiž, abys měl nepříjemnost z toho, že to zase popleteš.
To je přece docela logický následek přečinu. Opatrně musíme zacházet se sliby dítěte. Chce nám vyhovět, chce odčinit, napravit. Sliby bychom měli raději částečně vymýšlet my dospělí, být přitom realisty, korigovat nesplnitelné návrhy dítěte.
Důvěra není naivita – vůbec to přece neznamená, že nebudeme prověřovat sdělené informace. Jenže to můžeme dělat mimochodem. A když zjistíme, že je to jinak, přežijeme, že jsme se blamovali. Navíc i odhalení lži může být důstojné.
Komplikovaná situace nastane, když se setká důvěřující dospělý s dítětem, které přichází z prostředí, kde podvůdky, lhaní jsou běžnější a dítěti se v zásadě vyplácejí. Naproti tomu pravda bývá trestána. Podobná situace může nastat ve škole, kdy jeden důvěřující učitel nemůže změnit několikaleté zkušenosti dětí s ostatními učiteli.
Jestliže nám dítě důvěřuje, je s ním zpravidla mnohem jednodušší práce. Pokud nedůvěřuje, někteří dospělí jeho důvěru ztratí, jiní ji nikdy nezískají. Velký problém nastane, když se nedůvěra ke konkrétním osobám rozšíří na všechny lidi i na celý svět.