Reformy školství často začínají s ambiciózními návrhy a nadšenými očekáváními. Jejich skutečná realizace je mnohdy v každodenní praxi dlouhá a náročná cesta. Od zrušení odkladů školní docházky po převod placení nepedagogických pracovníků na zřizovatele jsou nové koncepce často odsouzeny k polovičatému naplňování nebo zůstávají pouhou politickou proklamací bez potřebné podpory a změn v systému. Zkušenosti ukazují, že je klíčové mít nejen dobré myšlenky, ale umět je také efektivně uvádět do praxe.
Ve školství se něco systémově vymyslí, navrhnou se a schválí obecné koncepce a následně dalšími předpisy se stanoví konkrétní opatření. Ovšem cesta k úspěšnému převedení těchto obecnějších návrhů, dokonce i konkrétních specifických pokynů do běžné každodenní praxe škol, bývá leckdy nejen dlouhá, ale občas i velmi trnitá.
„To by nemuselo tolik vadit, kdyby ovšem nebyly v případě školního vzdělávání v této hře účastny jednotlivé a stále rozmanitější děti, jejich rodiče i učitelé, na které dopadne každé i jen drobné opatření. Je proto dobré vidět a hlavně alespoň někdy zažít zblízka, jak jsou některá opatření naplňována běžně v praxi,“ říká dětský psycholog Václav Mertin.
Polovičaté zavedení reforem do praxe
Problém spočívá v tom, že návrhem cílů i jednotlivých kroků se velmi často podstatně vyčerpá energie navrhovatelů a oni zřejmě předpokládají, že naplnění v praxi půjde jaksi jednoduše a dokonce samospádem. Tak se ze života školství potichu vytratila řada už schválených a bohatě okomentovaných a vychválených koncepcí. Jiné jsou naplňovány polovičatě, bez potřebných faktických změn, někdy výlučně na papíře a dokonce přes odpor učitelské veřejnosti.
Školní zralost
Ovšem totéž se týká i dílčích a zcela konkrétních opatření. Takže se rezolutně prohlásí, že škola má být připravená na dítě, ne dítě na školu. I na to konto se v podstatě fakticky od roku 2027 zruší odklady školní docházky, protože české školy jsou už zřejmě skutečně připravené na každé dítě. Zatímco požadavek první věty je v pořádku, odráží správné myšlenky inkluzivního vzdělávání, věta o připravené škole by mohla také odpovídat realitě. Jen by to chtělo sdělit, co se v ní od 1. září 2027 změní tak podstatně, aby to mohla být pravda po pár stech letech opačného přístupu.
Úspěch žáků, připravenost učitelů
A vůbec, vědí i učitelé, že mají být připraveni oni a ne děti? A budou mít pro naplnění vhodné podmínky? A bude to znamenat, že úplně všechny děti budou mít konečně přijatelné výsledky odpovídající jejich předpokladům a možnostem? A budou tedy úspěšné? A nebudou smět ani ve třetí, čtvrté třídě také propadat? A budou se konečně do školy mnohem víc těšit než tomu je dnes?
Zrušení odkladů
Neměli bychom zapomínat na to, že nepůjde o jednoduchou technologickou změnu, ale o významný obrat celého školství. Osobně si to při znalosti stavu českého školství neumím představit, pokládám navržená opatření za nerealistickou politickou proklamaci, na kterou budou doplácet konkrétní děti, jejich rodiče i učitelé. Přání a a jistě dobrá myšlenka byly zaměněny za existující dlouholetou praxi. Dopadne to tak, že se v podstatě zruší odklady, snad přibudou v prvních třídách asistenti, nebude se v prvních dvou ročnících známkovat a jinak zůstane ve skutečnosti vše při starém?!
Vzdělání si cestu najde
Rodiče budou hledat cestičky, jak docílit odklad, lékaři jim budou pomáhat, učitelé budou naštvaní, protože řada i snad dobrých opatření zůstane jako obvykle fakticky na čtvrt cesty. Nicméně školství bude fungovat dál. A z dětí vyrostou zcela normální dospělí stejně jako po předchozích pozvolna zapomínaných experimentech (např. množinová matematika). Takže zdánlivě je úplně jedno, jaké opatření přijmeme.
Počet míst na školách
Celkový počet míst ve středních školách je dostatečný, každé dítě se někam dostane, netřeba se bát. To je pravda. Jenže jako na potvoru, rodičům nevyhovuje složení škol ani jejich rozmístění. Chtěli by víc všeobecného vzdělávání gymnaziálního typu.
Takže my je kritizujeme, že panikaří, platí drahé přípravné kurzy, vymýšlejí komplikované strategie, usilují, aby se dítě dostalo na víceleté gymnázium... Argumentujeme Gaussovou křivkou, potřebami hospodářství. Ještě k tomu přidáme, že v Praze, Brně... jsou nerozumní ambiciózní rodiče, kteří chtějí gymnázium i pro méně schopné dítě.
Rodiče chtějí pro své děti maximum
Jenže především vzdělané rodiče nezajímá, že nejsme s to vymyslet a realizovat systém, který by uspokojil jejich přání. Nezapomínejme také na to, že tato jejich přání jdou v duchu posílení vzdělání ve společnosti, ne jeho omezování. Jak si asi přejí ti, kteří by posilovali učební obory, ze kterých absolventi stejně odcházejí jinam, jen ne tam, v čem se vyučili. Měli bychom ocenit, co rodiče dělají pro to, aby umožnili dítěti maximální vzdělání.
Připravuje ZŠ na učební obory
Kritizovat za to je může pouze hlupák nebo společenský záškodník. A také bychom měli vzít v potaz, že jsou to právě rodiče, i z jejichž daní se školství financuje. A pokud bychom skutečně chtěli, aby víc dětí mělo zájem o učební obory, museli bychom nejdřív výrazněji proměnit "osnovy" základní školy.
(ne)Provázanost odpovědnosti
Každý rezort má nastavené postupy, jak pracovat s dětmi, které mají rozmanité psychické i zdravotní problémy, případně pocházejí z rodin, kterým se nevede úplně nejlépe. Jde jistě o postupy systémově promyšlené a propracované. Ovšem fakticky nepříliš provázané. A s minimální zodpovědností. Takže pak se v praxi setkáme s tím, že jedna instituce nemůže to a druhá zase ono, vlastně všichni mají nastavené formální limity své činnosti, takže v případě menšího úspěchu veškerá tíže zůstane na škole, která nemá mnoho šancí vhodněji pracovat se žákem s náročným chováním ani ho umístit do přiměřenějšího zařízení.
Vědí ti, kteří občas vehementně brání práva onoho jednotlivce na vzdělávání v kolektivu vrstevníků, jak výrazně se podepíše jeho přítomnost ve třídě na spolužácích i učitelích?! A hlavně: všichni ve škole zažívají to dennodenně!
Co je hlavní cíl vzdělávání?
Nezapomínejme na to, že děti nikterak netrápí systém, pokud jsou ve škole spokojené, nemusejí se ničeho bát, jsou většinou úspěšné, dostanou se na zvolenou střední školu. Totéž ovšem platí i pro učitele a zprostředkovaně i pro rodiče.
Vůbec to neznamená, že systémová opatření nemají žádný význam. To bychom dodneška měli např. minimum maturantů a 3 % vysokoškoláků. Jen musí být vůle zohlednit všechny okolnosti a dotáhnout obecný návrh až do detailů. A pak dlouhodobě usilovat, aby se naplnil v praxi.
Inkluze
Česká verze inkluze se příliš nevede. Vlastně nikdo není moc spokojený. Ovšem místo hledání hlubších důvodů nespokojenosti, se připravují opatření klouzající po povrchu - např. pravomoc ředitele odmítnout žáka, opatření kolem začátku povinné školní docházky. Tušíme, že hlubší změna by stála peníze. Hodně peněz!
Financování nepedagogických pracovníků
A jako třešničku na dortu zmíním, že systémově se převede placení nepedagogických pracovníků na zřizovatele. Soudím, že v praxi na tom některá škola může i vydělat (ta zřejmě nemá problémy ani jinak už dnes), ve většině případů to vnímám jako podstatně složitější záležitost. A když si představím až originální nápady některých ne-školských úředníků obecních úřadů, tak konkrétní školy skutečně mohou zaplakat.
Kudy vede správná cesta?
Víme, že školství zvládne vždycky všechno. Něco naplní, něco ošvejkuje, něco nechá ležet. Jen počítejme s tím, že otrávenost a naštvání nejsou okolnosti podporující učení.