Jedinečné přístupy

Jsme pochopitelně limitováni podmínkami, ve kterých žijeme a které máme k dispozici, aktuálními odbornými poznatky, vlastními profesními i lidskými dovednostmi i omezeními instituce, ve které působíme. Žádná instituce totiž nemůže jako občan dělat to, co není zakázáno, ale pouze to, co má explicitně povoleno. I tak má škola prostor pro své působení poměrně velký a různorodý. Jenže to by v Česku nesmělo být školství nastaveno tradičně na jednotnost. Jistě, na druhé straně i děti se musejí přizpůsobovat požadavkům a možnostem školy nebo spíš třídy, ve které se vzdělává dalších 15-20 i více dětí. Vždyť kompromisy mezi osobními přáními, možnostmi a požadavky vnějšího světa nás čekají celý život. A dokonce už ani nejmladší dítě nemůže fungovat výlučně na základě aktuálních osobních impulzů a přání. Pokud mu to ovšem dospělí nedovolí. Znalosti vývojové psychologie nám částečně pomáhají porozumět potřebám dětí, ale stejně vždy záleží na konkrétních projevech a specifických potřebách jednotlivého dítěte, které žádná sebelepší učebnice, koncepce školství ani předpisy nemohou vystihnout.

Většinou nemusíme mít velký problém s naplněním toho, co dítě aktuálně potřebuje. Jen musíme v některých případech a situacích trochu ustoupit z poněkud povýšeného pohledu nás dospělých, že všechno víme a umíme lépe. A že tedy víme rovněž nejlépe, co konkrétní dítě ke svému optimálnímu rozvoji potřebuje a jak toho dosáhnout. Dítě to samozřejmě také neví, jen bychom měli respektovat, že jde o jeho život a jeho názorům pozorně naslouchat, vžívat se do jeho situace. A také bychom měli opustit přesvědčení, že jednotnost a stejnost ve škole je samozřejmá a normální a že přispívá k větší soudržnosti společnosti. Pak se totiž i vývojové maličkosti/odlišnosti/jedinečnosti na straně dítěte stávají ve školním věku v přístupu a v hodnocení dospělých zásadními životními událostmi, které působí velké komplikace a které je následně třeba pracně odstraňovat či alespoň napravovat. Pokud jim naopak necháme vcelku volný, byť monitorovaný a třeba i mírně korigovaný prostor, vzniklé negativní dopady bývají u většiny z nich minimální. A hlavně při vstřícnějším přístupu bývají přechodné a většinou odezní samy. Některé se mohou v dospělosti stát výjimečně i přednostmi.

Ono to zní na první pohled přehnaně optimisticky, takže se podívejme kolem sebe, jak jsme úspěšní s dosavadním přístupem. Naše obrana jednotnosti, přesvědčení, že dospělý život se s nikým mazlit nebude, v praxi trochu pokulhává. Dnešní život v české společnosti je inkluzívnější než připouštíme. Dospělost je natolik pestrá, že přijatelné uplatnění má šanci najít úplně každý, kdo je sám hledá. Je dobré se rovněž občas ohlédnout do minulosti této společnosti, abychom si uvědomili, kolik dříve zcela nepřekročitelných zásad i výchovných přístupů se výrazně změnilo, aniž by se cokoli zásadního stalo s fungováním populace. A poučná a inspirativní bývá reflexe i osobní zkušenosti. Mě vede k větší toleranci, shovívavosti a porozumění k odlišnostem u druhých.

Každé dítě má trochu jiné nejvhodnější způsoby, jak uspokojit své potřeby. A ty se navíc mění v průběhu jeho vývoje. Snažíme se vyjít těmto potřebám vstříc větší všeobecnou vstřícností a modifikacemi přístupů. Všimněme si například, že při dnešní nabídce potravin jen málokdo zůstane neuspokojen. Dokonce i v restauracích např. na vegetariána už nehledí skrz prsty. Rovněž jsme tolerantnější k dětem, jejichž repertoár konzumovaných potravin je skutečně značně omezený. Myslím, že nikoho ani nenapadne otázka, proč bychom nemohli jíst všichni omezený počet společensky i zdravotně přijatelných jídel? Jednotné oblečení? Požadavek diferencovaného přístupu samozřejmě platí i pro uspokojování edukačních potřeb - jenže v tomto ohledu však stále ještě trochu pokulháváme.

V rodině bychom úplně neuspěli, protože negativní dopady nerespektování odlišných individuálních potřeb např. sourozenců jsou poměrně rychlé. Ve školách však všechny děti učíme hromadně to, co pokládáme za správné. Odlišnosti od jakési pomyslné normy vnímáme většinou jako nedostatek až patologii. A specifičtější přístup dospělých k dítěti pokládáme za ulevování až rozmazlování. Na druhé straně musím připustit, že až na výjimky, nikdo není nastavený na jeden jediný správný přístup, ale pohybujeme se v určitém rozpětí, ve kterém se docela dobře přizpůsobíme a prospíváme.

Lze však souhlasit, že nejmenší děti by měly mít co nejširší společný základ potřebných znalostí vědomostí, dovedností, návyků... Dílem proto, že žijí v této společnosti, která na nás klade podobné požadavky. A také proto, že nikomu nejsme s to přesně stanovit nejvhodnější životní cestu v dospělosti, takže se jim snažíme poskytnout úplně vše, co je v našich možnostech. Ale každým měsícem se tato jednotnost více a více diferencuje. Ono to začíná vývojovými rozdíly, ruku v ruce jdou rozdíly v podnětnosti i zaměření v rodinách, později ve školských zařízeních. Děti se liší ve schopnostech, zájmech, příležitostech... To všechno pak ovlivňuje vhodnou individuální cestu dítěte vzděláváním i životem.

Důležité kritérium pro vhodné naplňování přítomnosti je minulá zkušenost s dítětem. Nepředstavuje sice fatální omezení, ale vytváří orientační rámec, ve kterém bychom se měli pohybovat. Pravděpodobnost, že bude naráz všechno jinak a tedy lépe než dosud, je poměrně málo pravděpodobná. Platí to samozřejmě nejen pro dítě, ale i pro jeho rodiče a učitele.

A jak se vypořádat s tím, že dítě něco chce/nechce a je to prokazatelně v jeho neprospěch. Přestože jde o život leckdy už dospívajícího dítěte, nezastávám názor, že bychom dítě měli nechat, aby se rozhodlo zcela samo. Ovšem vítězství síly dospělého nad sílou dítěte bývají velmi často vítězství Pyrrhova.

Samozřejmě problém s růzností a přiměřeným uspokojováním potřeb jednotlivců nastává ve skupině. V běžných podmínkách třídy jde o problém prakticky neřešitelný. A navíc v systému školství, který u nás známe. Některé jedinečnosti pak nelze zcela naplnit. Je na nás všech, abychom hledali cesty změn ve školském systému, jak umožnit všem dětem vhodný rozvoj při zachování rozumné míry společného základu. Kousek řešení vidím ve specifické online výuce.