Když dítě nezapadá do škatulky, aneb děti nejsou přes kopírák

Rodiče nevykládají na veřejnosti běžně zvláštnosti ve vývoji vlastních dětí. Občas se za ně stydí, mají pocit, že ostatní je budou připisovat nedostatkům v rodinné výchově. A např. příbuzní, někdy i učitelé, z neznalosti a často i bez ohledu na skutečnost, to opravdu dělají. Dokud dítě nenavštěvuje kolektivní zařízení, a u některého i poté, tak zůstává většina z nich opravdu ukryta v rodině, kde si na ně nejbližší zvyknou a ku prospěchu, leckdy však i ke škodě dítěte, je ani příliš neřeší.

Nejběžnější však je snaha něco s odchylkami udělat obvyklými domácími prostředky, jen někdy však dojdou k úspěchu. Jindy ovšem rodiče „zaútočí“ na údajnou netolerantnost okolí s tím, že já jsem byl taky takový, vyrostl jsem z toho bez psychologů a teď je všechno v pořádku. A dneska se se vším nadělá!

Zmínil jsem kolektivní zařízení, ve kterém i malé individuální odchylky mohou skutečně představovat velkou provozní komplikaci. Ovšem někdy to v podání učitelů působí až tak, že se jednotlivci vůbec nemohou individuálně věnovat ani chvilinku, protože ze 24 žáků ve třídě potřebuje jejich neustálou pomoc právě 24. Kdyby takové byly všechny – jenže ony ve skutečnosti nikdy všechny takové nejsou! Navíc, někteří učitelé se snaží „nevychované“ dítě normalizovat, tedy převychovat, a když se nedaří, tak dospívají k závěru, že jde o patologii, kterou by se měli zabývat odborníci.

Přitom sami mají v rodinách děti i vnoučata, které rovněž vykazují všelijaké zvláštnosti. To někdy naštěstí zvyšuje jejich pochopení pro problémy cizích dětí ve třídě. Pokud ovšem nedojdou k závěru, že u nich doma je to dáno např. neovlivnitelnou dědičností, zatímco u ostatních dětí jde o dopad nevhodného přístupu rodičů, nejčastěji rozmazlujícího, vysedávání u her a na sítích, případně pohodlnosti a lenosti dětí.

I učitelé se leckdy vzdělávají na internetu, kde u řady poruch a nemocí jsou uvedeny všelijaké možné příznaky, které se u nich mohou vyskytnout. Jenže málokdy se tam dočtou, že obráceně to neplatí, takže nedostatečný oční kontakt, vehementní opakování určitých rituálů, obliba v řazení autíček i jiných hraček... ještě neznamená, že jde o dítě s poruchou autistického spektra.

A když dítěti nejde čtení, plete si písmenka, neznamená to, že jde o dyslektika. A že větší živost není automaticky ADHD. Jde pak až o nebezpečnou necitlivost a odbornou nekorektnost, když učitelka mateřské školy „diagnostikuje“ autismus u chlapce, který skutečně vykazuje známky věku méně přiměřeného obvyklého chování a jednání, nicméně spolehlivě lze konstatovat pouze, že se v některých dílčích ohledech vývoje zatím poněkud opožďuje.

Některé odlišnosti jsou tak neobvyklé, že ani odborník pracující dlouhodobě s dětmi, se s nimi dosud nesetkal. Takže pak všichni snadněji přijímáme názor, že jde o projev nenormality až patologie. Jenže ojedinělost ani nezvyklost rozhodně automaticky neznamenají patologii.

Z hlediska vývojového je veliká pravděpodobnost, že v průběhu času zmizí taková odlišnost bez jakýchkoliv následků. Někdy se může transformovat do dospělejší varianty. Nebo přetrvává a člověk se s ní naučí žít dokonce tak, že o ní okolí ani neví. To je mimochodem strategie, kterou bychom odmala měli učit i děti.

Současně je učíme hledat přijatelná a proveditelná řešení. Kolik dětí má skutečně velmi omezený rejstřík jídel, která je ochotno konzumovat. A v jiném než domácím prostředí se ještě výrazně zúží. Existují děti, které se ve školce nenapijí – jedině když mají pití z domova ve své lahvičce. Řešení je tak dnes velmi jednoduché – dítě si nosí vlastní lahvičku, dokonce i vlastní jídlo. Chlapec poznal podle chuti značku másla a jiné než jedno konkrétní odmítal jíst. Když jsem s ním mluvil po pár letech, stále ještě údajně značky poznával a jednu preferoval, ale už jedl všechna másla bez rozdílu. Neumím si představit, co by na uvedených příkladech mohlo být nenormálního.

Některá odlišnost není nijak nebezpečná z hlediska vývoje dítěte, pouze výrazně zdržuje při provozu kolektivního zařízení. Nebo mají učitelky obavy, že totéž budou chtít i ostatní děti nebo že to budou chtít dělat stejně.

Exempla trahunt známe i z rodinného života, kdy se starší dítě vrátí na nějakou dobu do kojeneckého období, když se mu narodí sourozenec. Nebo naopak, když mladší chce dělat úplně totéž co starší. Ve školce jde o problém větší skupiny, ve které je alespoň základní přizpůsobení velmi žádoucí až nezbytné. Ovšem pro některé dítě jde až o nepřekonatelný požadavek. Znám děti, které se v kolektivu sice přizpůsobí (podrobí), ale je to pro ně psychicky tak vyčerpávající, že doma se naprosto dekompenzují.

Všeobecně se však zvyšuje tolerance vůči odlišnostem. V odborných kruzích i ve společnosti. Tedy i ve školách – zde ovšem často záleží na konkrétních učitelích, jejich vzdělanosti i osobních odborných názorech. Občas jsem jednoznačně přesvědčený, že výrazné investice do změny a „nápravy“ se nevyplatí.

Problém sice na první pohled působí spektakulárně, ale jeho závažnost bývá zanedbatelná. Za mnohem perspektivnější pokládám sice na jedné straně velmi mírný nátlak, lákání, povzbuzování, rovněž však modifikaci podmínek prostředí, větší podporu, omezení sociálních škod a zbytek bych nechal svému osudu. Některé dítě je skutečně náročnější z hlediska naplňování běžných požadavků života.

Připouštím, že někdy je obtížné posoudit, jestli exotická zvláštnost je skutečně jen méně obvyklá náhoda nebo jde o projev něčeho vážnějšího. Nepokládám proto za zbytečné, když se rodiče přijdou v těchto případech poradit. Nemám ani učitelům za zlé, když rodičům takového dítěte doporučí návštěvu odborníka – byť někdy se za tím skrývá naděje, že by bylo možné získat asistenta nebo najít podporu jak se dítěte zbavit.

Důležité je, aby je nestrašili diagnózou, ale akcentovali spíš hledání vhodných přístupů, včetně úprav postupů školy. Někdy pak taková návštěva slouží k uklidnění všech. Tedy snad i učitelů.

Zaujalo vás téma dětských odlišností? Přečtěte si také zamyšlení Václava Mertina nad tím, jak vznikají rozdíly ve školní výkonnosti a jakou roli v nich hrají schopnosti, motivace, rodinné prostředí i podpora školy. Na webu Řízení školy najdete řadu dalších článků, které pomáhají vedení škol, pedagogům i rodičům hledat cesty k podpoře každého dítěte.