Negativní vedlejší účinky rozhodně neznamenají, že základní postup je chybný. Jen se nám je nedaří předpovědět tak účinně a adresně, abychom je minimalizovali. V této souvislosti je důležité rozlišovat mezi systematickými chybami v přístupu a přirozenými komplikacemi, které doprovázejí jakoukoliv změnu. Když zavedeme novou vyučovací metodu a část žáků na ni nereaguje pozitivně, neznamená to automaticky, že je metoda špatná. Možná jen potřebujeme více času na její doladění nebo lepší přípravu žáků na změnu.
Ústup od autoritářské a posílení liberální výchovy, tedy respekt k osobě i osobnosti dítěte, pokládáme za správný a lépe odpovídající potřebám dětí. Tento zásadní posun odráží hlubší společenské změny a novější poznatky o dětském vývoji. Dnes víme, že děti, které vyrůstají v prostředí vzájemného respektu, mají větší šanci stát se sebevědomými, kreativními a samostatně myslícími jedinci. Nebo jinak řečeno, nebývají na podpoře, nezaplňují místa v kriminálech, nelze vyloučit, že jsou i zdravější.
Jenže leckdy nevíme, jak tento respekt vhodně naplnit a současně neučíme děti, jak se kultivovaně a bez větších negativních dopadů na psychiku vypořádat například s negativními emocemi, tedy s obavami, úzkostmi, strachy, zlostí, vztekem, ani jak respektovat druhé lidi, jak se chovat slušně. Zde se projevuje jedna z největších slabin současného vzdělávacího systému. Zatímco jsme relativně úspěšně opustili model založený na strachu a bezpodmínečné poslušnosti, zatím jsme dostatečně nerozvinuli nástroje pro práci s emocemi a sociálními dovednostmi.
Děti dnes často dostávají svobodu vyjádřit svůj názor, ale nikdo je nenaučil, jak to dělat konstruktivně. Sdělují pak svůj názor naplno. I na veřejnosti. Podobně se někteří i prosazují. Můžeme pozorovat situace, kdy děti bez zábran přerušují dospělé, reagují impulzivně a vulgárně na kritiku nebo nejsou schopny přijmout, že jejich názor nemusí být vždy ten správný. To však není důsledek samotné liberálnější výchovy, ale naší nedostatečné nebo dokonce nevhodné práce s ní.
My si s ní totiž zatím příliš nevíme rady. Mnozí učitelé a rodiče se ocitli v pozici, kdy opustili staré autoritářské vzorce, ale ještě si nevytvořili funkční alternativy. Výsledkem jsou často nekonzistentní postupy, kdy se střídají momenty přílišné benevolence s náhlými autoritářskými zásahy ze zoufalství, což děti mate a destabilizuje.
Proto není řešení, že bychom se ji pokoušeli rušit, snad ani omezovat. Návrat k autoritářským metodám by byl krokem zpět, který by potlačil pozitivní aspekty současného přístupu. Jen musíme počítat s tím, že na rozdíl od pár facek, volnější výchova nás stojí mnohem více vychovatelského času, úsilí i energie. Tento fakt je často podceňován. Liberální výchova vyžaduje od pedagogů hlubší psychologické znalosti, lepší komunikační dovednosti a neustálou reflexi vlastního jednání.
Zapomínáme totiž, že volnější výchova rozhodně neznamená nedůslednost. Naopak, vyžaduje ještě větší důslednost, ale jinou než dříve. Místo důslednosti založené na strachu potřebujeme důslednost založenou na jasných pravidlech, logických důsledcích a především na budování vnitřní motivace dětí. To je však mnohem náročnější proces, který vyžaduje individuální přístup a dlouhodobou práci.
Další příklad představuje používání mobilů, tabletů, počítačů. Zejména masové rozšíření mobilů má nesporné pozitivní dopady. Jde o všestranně užitečnou a současně pro děti velmi atraktivní pomůcku. Chytré mobily a tablety otevřely dětem přístup k obrovskému množství informací, jistě leckdy i nevhodných, umožnily jim tvořit vlastní obsah a komunikovat s vrstevníky po celém světě. Ve výuce mohou služit jako interaktivní učebnice, nástroje pro tvorbu prezentací nebo prostředky pro okamžité vyhledávání informací.
Nabízí jim rovněž leccos z toho, co jim reálný život neposkytuje v dostatečné míře. Tedy pozitivní odezvu, přitažlivost, úspěch, přiměřené napětí. Digitální svět je navržen tak, aby udržel pozornost a poskytoval okamžité uspokojení. Aplikace využívají principy hraní, které motivuje k dalšímu používání prostřednictvím odměn, výzev a sociálního uznání. Pro mnoho dětí představuje tento svět útočiště, kde mohou zažít pocit kompetence a úspěchu, který jim možná chybí ve škole, v rodině nebo v sociálních vztazích.
To však vede k tomu, že pak hraním her, sledováním přitažlivých krátkých videí tráví víc času než bychom pokládali za rozumné. A to ani nemusíme sdílet katastrofické scénáře o dopadech na nervovou soustavu. Problém není v technologiích samotných, ale v jejich nekontrolovaném používání. Když děti tráví hodiny denně pasivním konzumováním plytkého obsahu, ztrácí čas, který by mohly věnovat fyzické aktivitě, čtení, tvůrčím činnostem nebo sociálním interakcím.
Školy se potýkají s dilematem, jak technologie smysluplně integrovat do výuky, aniž by se staly pouze zdrojem rozptýlení. Některé země experimentují s úplným zákazem mobilních telefonů ve školách, snaží se omezit přístup k sítím, jiné víc hledají způsoby jejich konstruktivního využití. Klíčové je najít rovnováhu mezi využitím potenciálu technologií a ochranou před jejich negativními dopady. Stejně velké výzvy i problémy nás čekají v souvislosti s AI.
Lépe než dosud se budeme muset vyrovnat s projevy dětí. Nejde jen o to, že někteří dospělí stále ještě vykládají sdělení názoru dítětem za drzost. Problém je hlubší a týká se způsobu, jakým děti své názory prezentují. Svoboda vyjádření je základní hodnota demokratické společnosti, ale musí být doprovázena schopností naslouchat, argumentovat a respektovat odlišná stanoviska.
Současné děti často vyrůstají v prostředí, kde je jejich názor automaticky oceňován bez ohledu na jeho kvalitu nebo způsob prezentace. To může vést k přesvědčení, že každý názor má stejnou hodnotu a že jej není třeba obhajovat argumenty. Ve škole pak může vznikat situace, kdy žáci bez přípravy a bez respektu k pravidlům diskuse prezentují svoje stanoviska jako nesporné pravdy.
Úkolem vzdělávání je naučit děti, že právo na vlastní názor zahrnuje i zodpovědnost za způsob jeho vyjádření. To znamená učit je, jak formulovat myšlenky jasně a srozumitelně, jak naslouchat protiargumentům, jak přiznat chybu a jak změnit názor na základě nových informací. I v tomto případě domnělé či skutečné drzosti by neměly znamenat, že se vrátíme k dřívějším způsobům.
Jenže na rozdíl od léků, kdy lze alespoň něco prověřit před jejich zavedením do běžné praxe, v životě tomu tak není. Takže teprve v průběhu za běhu zjišťujeme efekty. Tato situace staví pedagogy do pozice neustálých experimentátorů, kteří musí své metody testovat přímo na dětech. Každá nová iniciativa, ať už jde o změnu v hodnocení, zavedení projektového vyučování nebo aplikaci nových technologií, je fakticky pilotním programem bez možnosti předchozího testování.
Tato realita vyžaduje od škol a učitelů mimořádnou opatrnost a flexibilitu. Musí být připraveni rychle reagovat na nečekané problémy a upravovat své postupy na základě průběžných pozorování. Zároveň je důležité systematicky dokumentovat zkušenosti a sdílet je s kolegy, aby se minimalizovalo opakování stejných chyb.
Dlouhodobé dopady některých inovací se projeví až po letech nebo desetiletích. Děti, které dnes vyrůstají s tablety a interaktivními tabulemi, vstoupí do dospělého života za patnáct let. Teprve tehdy budeme moci lépe vyhodnotit, jak tyto technologie a další změny ovlivnily jejich způsob myšlení, učení a sociálních interakcí.