Škola mezi tradicí a potřebami dnešní doby

Ve školním vzdělávání měníme postupně metody, modernizujeme obsahy, zlepšujeme podmínky žákům i učitelům. Řešíme délku základního vzdělání, rozvržení prázdnin, hodnocení výsledků vzdělání, přípravné třídy, méně naplněné technické obory, organizaci přijímacích zkoušek na střední školy… Rozhodně nejde o maličkosti – každá totiž ovlivňuje celý systém. Přesto si však nejsem jistý, že si troufáme na zásadnější zamyšlení nad posláním základního vzdělávání, nad jeho zaměřením a obsahy v současné době a dnešní společnosti. Ale také nad tím, jak co nejlépe zajistit využití potenciálu každého dítěte. Jako kdybychom byli vcelku spokojeni a veškeré případné problémy připisujeme samotným žákům a jejich rodičům, později samotným dospělým, nevhodným materiálním podmínkám ve školství.

Jsem přesvědčený, že školní vzdělávání dnes jen částečně naplňuje požadavek přípravy dítěte na dospělost. Přestože tuto tezi neustále a jistě i upřímně opakujeme. Odvážnější debatu očekávám nejprve od odborné veřejnosti. Ovšem, pokud by ji vyprovokovali politici a projevili o změny alespoň dílčí zájem, bylo by to stejně dobré. Jen by se nesměli vyčerpat nějakou mediálně bouřlivou jednotlivostí. Na druhé straně je jasné, že myšlenky Komenského a tedy jakákoliv koncepce, jsou úžasné, ovšem dokud se je nepodaří přetavit do všeobecné praxe, jsou jejich hodnoty i přínos podstatně menší.

Je to obehraná písnička, ale koncipování základního vzdělání by mělo vycházet z potřeb života dnešního a snad trochu i budoucího dospělého člověka. Některé trendy jsou totiž evidentní – např. uznáváme jako fakt, že nároky na psychiku a s ní spojené dovednosti hrají v životě dnešního člověka stále významnější roli. Takže nedostatky ve vzdělávání právě v této oblasti mají zásadnější dopady na kvalitu života než tomu bylo dřív. A protože tuto skutečnost zatím nebereme příliš na vědomí, mají všichni (nejen děti, ale i dospělí) stále větší psychické problémy. V rámci přípravy na život bychom právě psychologickému vzdělávání měli věnovat zásadně větší pozornost. Jistě zejména doma, jenže známe realitu rodin, kterou neumíme změnit, takže určitě i ve škole. Nebude to znamenat vytěsnění tradičních vzdělávacích oblastí, ale měli bychom se více zamyslet, co z jejich obsahů potřebuje většina z nás v pozdějším běžném životě. Současně už musíme definitivně zapomenout na letitou dichotomii škola-vzdělání vs rodina-výchova. Ona nám totiž stále poněkud komplikuje obsahy základního vzdělávání, protože některé znalosti i dovednosti důležité pro život neustále vytěsňujeme mimo školu a necháváme je výlučně na rodině nebo na samotném jedinci. Přestože je evidentní, že naše dospělá připravenost k řešení mnoha i běžných situací je velmi často zcela nedostatečná. Navíc nároky na psychologické dovednosti jsou dnes skutečně mnohem větší a rozmanitější než tomu bylo dřív. Je sice pravděpodobné, že na některá vhodná řešení přijdeme sami v průběhu života, některá si i osvojíme, leč často už je poněkud pozdě. Propásli jsme dobu, kdy bychom je využili v plné míře. Vidíme kolem sebe dospělé, kteří nevhodné reakce k vlastní škodě uplatňují po celý život. A chybějící dovednosti jim komplikují celý soukromý život i pracovní vztahy a fungování.

Jsou sice i tradiční základní školní dovednosti, které školy zatím rozvíjejí nedostatečně. Jednoznačně mezi ně patří dovednost čtení. I nároky na čtení jsou dnes mnohem větší než kdykoliv předtím. A vzhledem k tomu, že čtení rozhodně není záležitost inteligence (rozdíly jsou až v porozumění obsahu) a nějakých specifických dovedností, ale především cviku, je jen na škole a na rodině, kam až dítě dovedou. My stále uvádíme nová a nová vysvětlení, proč děti nečtou a proč čtou špatně, ale děláme pro zlepšení stále málo. Kdybychom např. požádali rodiče, aby své dítě naučili číst, u řady dětí by to zvládli bez problému. A učiteli by se trochu uvolnily ruce pro individuálnější práci s ostatními. U jiných by stačilo, aby dohlídli na to, aby si dítě pravidelně vzalo do ruky knížku a četlo si. To platí i pro některé další dovednosti – jen by se musela škola vzdát mnohem víc tradiční organizace a podstatněji se individualizovat i ve směru angažovanosti rodičů.

Rodiče představují nedoceňovaný potenciál i faktický zdroj vzdělávání vlastních dětí. Měli bychom tedy mnohem výrazněji a hlavně programově počítat s rodiči. Jsou výrazně vzdělanější než předcházející generace. Zejména základní vzdělávání by byli s to podpořit mnohem víc než po nich chceme. Je jasné, že bychom už jen kvůli tomu museli výrazněji diferencovat vzdělávání dětí. A rovněž změnit organizaci školního vzdělávání. V řadě případů fungují rodiče po všech stránkách úžasným způsobem. A rozhodně to v nich nebývá tak, že po pracovní směně odpoledne a víkendy tráví tradiční výukou dítěte. Rozvíjejí dítě docela přirozeně. Jenže co v rodinách, které fungují dobře, ale některé části všestranného rozvoje dítěte jsou výrazněji oslabené? A co v rodinách, kde podnětový deficit začne narozením a celou dobu dětství se jen prohlubuje? Školní vzdělání pak zatím dítě prakticky neoslovuje, nedává mu totiž žádný velký smysl. A ani jeho zrání a dílčí pokroky nerozvíjejí příliš jeho kapacitu.

Jsou rovněž rodiče, kteří nemají příliš potřebných schopností a dovedností, takže je budou jen obtížně předávat dítěti. V těchto případech by dítě mělo docházet do školy stejně jako dosud, jen by obsah výuky měl být částečně modifikovaný. K lepšímu poznání by sloužila „diagnostika“ rodičů v praxi a na jejím základě bychom mohli výrazněji diferencovat. Směřuju tím velmi naivně k tomu, že by se učitelům mohly trochu uvolnit ruce pro intenzívnější individuální práci s dětmi, které to potřebují a nemohou či nedokážou pracovat samostatně. A doma mají jen minimální podporu. Jestliže v České republice je velmi těsná souvislost mezi vzdělávacími výsledky a rodinným prostředí, mohlo by se jednat o cestu, jak některým dětem pomoct. Uvědomuji si, že stávající systém je pro školu i rodiče nejjednodušší. Máme strach z nálepkování rodin i dětí, jenže pokud by se v přístupu škola víc přiblížila fungování rodiny, není třeba se bát. Připomínám, že by rodiče neplnili úkoly za učitele. Jen by přirozenějším způsobem a tedy i mnohem svobodněji a zpravidla i efektivněji mohli předávat dítěti rozmanité znalosti a vytvářet základní tradiční školní dovednosti.

Již jsem zmínil, že bychom měli rovněž udělat výraznější inventuru obsahů základního všeobecného vzdělání. Zejména s ohledem na to, co je skutečně nezbytné pro život. To by se děti měly slušně naučit a porozumět tomu. Dobu strávenou ve škole během dne nelze rozšiřovat donekonečna. Rovněž prodlužování základního všeobecného vzdělávání není aktuálně na pořadu dne. Takže rozšiřování obsahu v požadovaných směrech musí nutně vést k redukci v jiných oblastech. Jinak budeme na papíře naplňovat všechno a fakticky budeme dělat minimum.

Vedle stabilizujících tradičních pohledů, musíme mít vizi a hodně odvahy.

Debata o tom, co by se měly děti ve škole učit a jak je co nejlépe připravit na budoucnost, rozhodně nekončí. Další názory odborníků, příklady z praxe i aktuální témata českého školství najdete na portálu Řízení školy.

==>> Psychická odolnost nevzniká náhodou

==>> Čtenářská a pisatelská gramotnost

==>> Profese a zájmy rodičů jako prostředek možné spolupráce