Střídavá péče už se ukotvila jak v rozhodování českých soudů, tak i v pohledech veřejnosti. Dokonce se zdá, že někteří soudci přijímají za své, že jde o první volbu, pokud není zásadnější a evidentní kontraindikace. Rovněž stále více otců přijímá svou odpovědnost za péči už o nejmenší dítě. Takže vlastně není moc co řešit. Ve školách i poradnách se s touto problematikou nebo s jejími dopady setkáváme stále častěji.
Proti tomu se však léta stereotypně ozývají námitky, že jde o verzi zcela nevhodnou pro nejmenší dítě. A podobně později, kdy už dítě je s to vyslovit vlastní stanovisko a k jednomu rodiči nechce na delší dobu, protože na něj není příliš zvyklé. Vlastně střídavá péče se podle těchto názorů nejeví jako vhodná pro žádnou věkovou kategorii. Co na tom, když dítě výlučnou péčí jednoho rodiče s tradičně standardními kontakty (jedno až dvě odpoledne v týdnu a dvakrát do měsíce víkend) přijde v psychologickém slova smyslu o druhého rodiče! Pak se také dodává, že dítě vlastně nemá ani jeden domov, že se neustále stěhuje s batůžkem… Někdo ještě připomene, že historicko-biologicky patří dítě k mámě. Takže podle těchto názorů není střídavá péče vhodná vůbec nikdy a dítě je nuceno ji nanejvýš nedobrovolně strpět. Dokud jeho vlastní vůle neprosadí o něco později fakticky jinou variantu, která mu vyhovuje lépe. Problém tkví v tom, že rozchodům rodičů nejsme s to zabránit a dítě má právo na oba rodiče. Jak to tedy bez střídavé péče udělat jinak?
Musím připomenout, že každý případ stanovení rozdělení péče rodičů je třeba posuzovat skutečně individuálně s přihlédnutím k věku dítěte, jeho názorům a přáním, jeho osobnosti, ale i dosavadní historii rodiny, její aktuální situaci, podmínkám i konstelaci apod. Například velká vzdálenost obou rodičů – a tedy u starších dětí nezbytnost dvou základních škol – představuje pro mě jasnou kontraindikaci, pokud ovšem myslíme na prvním místě na zájem dítěte. Ne tak pro některé soudce, pro které nepředstavuje naplňování psychického blaha dítěte prioritu a kteří výlučně v zájmu rodičů rozhodují o střídavé péči i v tomto případě. Zejména proto, že nemají odborné znalosti, čím je dítě rozvíjeno a jaké jsou jeho psychické potřeby. Podobně je pro rozhodování důležité, nakolik rodič fakticky pečoval o dítě v jeho dosavadním životě.
Ono individuální posouzení zní jako fráze, za kterou se skryje jakékoliv rozhodnutí, protože přece pokaždé bylo rozhodnuto individuálně. A kdo dokáže, že nikoliv. Nicméně pokud se naučíme zdůvodňovat všechna rozhodnutí či doporučení, konkrétně a explicitně uvádět, které konkrétní okolnosti bereme v potaz a jakou váhu připisujeme tomu či onomu faktoru, bude naše rozhodování čitelnější i věrohodnější. Možná i trochu do pozadí pak ustoupí naše osobní přesvědčení.
Jaké jsou skutečnosti, které by také měly ovlivňovat naše rozhodování o případné střídavé péči? Vztahy mezi dospělým a dítětem jsou postupně utvářeny zvykem, který je podporován co nejdelší společnou přítomností, pozitivním emočním vztahem, přiměřenou péčí, uspokojováním potřeb, bezpečím. Protože co jiného rozhoduje o přilnutí dítěte k dospělé osobě? Biologická spřízněnost patrně nehraje pro malé dítě vůbec žádnou roli. O vztahu nejmladšího dítěte k matce není třeba pochybovat. Utváří se od těhotenství, je posilován po narození kojením i další intenzívní péčí. Znamená to však, že vztah s dalšími osobami je automaticky výrazně slabší a léta neměnný, ať se snaží, jak chtějí?
Dnes postupně shromažďujeme empirické zkušenosti s otci, kteří jsou na rodičovské dovolené a skutečně sami pečují o kojence i batole v plném rozsahu. A někdy výlučně. Např. i proto, že matka nekojí či nemůže (nechce) plně pečovat z dalších závažných důvodů (chodí do práce a vydělává víc než otec, její kariéra je perspektivnější aj.). V současnosti už rovněž víme, že muž se dokáže postarat o dítě také dobře, byť trochu jinak než matka. Očekávám, že nejen v praxi, ale i ve výzkumech se ukáže, že už nejmladší dítě je s to vytvořit si s otcem přibližně stejně pevnou vazbu, jako se tradičně uvádí u matky.
Ovšem otázka stojí také tak, zda si je malé dítě s to vytvořit v nejútlejším věku přibližně podobnou pevnou vazbu k oběma rodičům, tedy k více než jedné osobě. Mám na mysli společnou intenzívní péči v období do jednoho roku života dítěte, kdy máme za to, že se pevná vazba (attachment) vytváří nejvýrazněji. Pokud tomu tak je, a já jsem přesvědčený, že to možné je, co pak brání tomu, aby už toto nejmenší dítě trávilo podobný čas nejen s maminkou, ale i s tátou? A pokud máma nekojí, lze za uvedených podmínek akceptovat střídavou péči i s přespáním u obou rodičů. Jestliže ovšem táta z jakýchkoli důvodů příliš nepečuje nebo není dostatečně vnímavý k potřebám nejmenšího dítěte (zejména jde o pocit jistoty a bezpečí i vřelé citové odezvy), nedoporučuji tímto způsobem uvažovat.
Vhodný vývoj a rozvoj dítěte totiž není ovlivňován pouze tím, že ho nakrmíme, přebalíme, pohrajeme si s ním. Poskytujeme mu základní pocit jistoty a bezpečí, což je kategorie subjektivní – dítě se tak buď s námi tak cítí, nebo ne.
Mnohé nasvědčuje tomu, že pro dítě je domov tam, kde je osoba(y?), ke které má velmi těsný citový vztah. Neznamená to, že už v prvním roce života si nezvyká na konkrétní postupy, ovšem podstatné je, že si zvyká, ne že je od narození zvyklé. A opět je na místě otázka, jestli si dítě ve spojení s konkrétní osobou není s to zvyknout na dva, doufejme nepříliš odlišné, postupy při rutinních činnostech. Jiná věc je, když už je dítě zvyklé na jednu osobu, na konkrétní prostředí, specifické rituály, kamarády. Pak to má druhý rodič skutečně obtížnější. A není žádnou výhrou jen tak bez pozvolného navykání stanovit střídavou péči.
S dětmi bychom neměli experimentovat. Jestli nám však změny ve společnosti či život sám nabídnou faktické posuny v praktikách, byť zpočátku v jednotlivých případech, neměli bychom je ignorovat a tvrdošíjně setrvávat na tradičních pohledech. Z toho vyplývá, že bychom neměli mechanicky brát v potaz pouze věk dítěte, ale zvažovat dosavadní péči obou rodičů a samozřejmě i názor dítěte, jakkoli neumělý. Zatím čekáme, až dítě vyspěje, aby zformulovalo své stanovisko. Dítě mladší to takhle skutečně ještě neumí, tak budeme muset tvořivě hledat jiné způsoby, které mu dovolí vyjádřit své přání.
Je obtížné zbavovat se stereotypů v uvažování, ale nedá se nic dělat. Dnes máme mnohem víc poznatků a zkušeností než před třiceti, čtyřiceti roky. Měli bychom jim i praxi přizpůsobovat.